Vykotlanost

Dojetí umělecké pozůstalosti je naše specialita

2012-01-15T21:05:00.001+01:00

muzeum vkusů

luxusní panorama oken uměleckého bytu

spolu s dnes už nežíjicí

básnířkou ba literátkou

osudovou ženou mužů bojujících s osidly osudu den za dnem, co strážci hodnot

a noční motýl vyletěl

z prachu těl

krycí jméno Básnířka, když mě to napadne

jí v neviditelném kolárku

svou odpolední polárku

Tupě zíráme sedíce v obývacím pokoji jejího bytu, tak jako tenkrát, když jsme tu byli poprvé na návštěvě a čekali až ona přinese kávu z kuchyně, dobrou brazilskou kávu, jak žertovala. Na stole je tentýž obří popelník a někde v něm špaček její poslední cigarety. Její knihovna, její spisy, její paměti, cennosti a suvenýry, sedíme tu jako pozůstalí sourozenci. Zbyli jsem si spolu, zbyli jsme na sebe a teď tu sedíme a zíráme v jejím obývacím pokoji.

Ocitli jsme se v menšině. Počet pozůstalostí přátel převýšil počet přátel. Namáhavě vstanu z příliš měkkého křesla, abych zkusil na jejím pracovním stole najít cigarety... rukou ohnutou v lokti si opíráš hlavu na gauči, modré oči, které jsou se stářím chladnější, po bradu sestřižené mikádo stříbrných vlasů. živá intelektuálka bloudí pohledem mezi oknem a knihovnou mrtvé intelektuálky. Jsi tomu blíž, ostatně já už jsem měl být dávno mrtvý. Šátrám po stole, ale krabičku najdu, až když otevřu první šuplík. Ani se na mě neohlédneš. Jsi zdrcená, nebo zamyšlená.

Jsi zdrcená, nebo zamyšlená? Asi obojí . . ted už možná zamyšlená. Posadím se na židli u pracovního stolu (pokrytého samozřejmě všelijakými papíry a útržky - ještě něco hledala)... najdu ještě zapalovač. Zapálím si. Pohrdali jsme ostatními - jako bychom sami kadili zlato. Existovalo my. Všichni nám mohli políbit šos - to můžou teď taky, ale už nemá smysl se tím definovat.

Máme dost času, v klidu kouřím. Vykonám několik pomalých šluků, než sám sebe přiměji k tomu, abych otevřel další šuplík. Vím, že bych tam měl najít láhev a skleničku - pohotovostní zdravotní sada. Gin.

Jezdili jsme pryč z Prahy pít, blbnout. A cestou si navzájem vyhazovali knihy a poznámky okýnkem ven z jedoucího vlaku, pak nezbylo než kouřit a civět, nebo tlachat - dokud jsme nedojeli na místo, kde jsme mohli dokoupit alkohol a tlachat. Odporné hospody v odporných dírách, odporní lidé odříznutí od civilizace. A my - prakticky ještě adolescenti odříznutí od zdravého rozumu. Adolescenti rozhodnutí zůstat už nastálo v tomto odříznutí od takzvaného zdravého rozumu.

Teď spolu tupě civíme v jejím obývacím pokoji a vidíme, že tato kapitola jejího života nezanechala žádnou materiální stopu, žádnou památku. Kromě příznaků závislosti na tabáku a alkoholu - ale z těch by něco takového šlo jen těžko vyvodit.

Ochutnám a doliji sklenici, přejdu k tobě, otřu se o tebe rukou, aby sis dala taky, napřáhneš po skleničce pomalu ruku, aniž bys hnula hlavou.

Odešla a jen já a ty jsme si teď navzájem pamětníky vlastního mládí, sedíce v obývacím pokoji staré ženy. Všechno je tu staré, nábytek, knihy, poznámky, my dva.

Cívíme, žádné: já vím, že ty víš, že já vím... V bytě po zesnulé literární přítelkyni. Mlčení trvá už příliš dlouho, teď už mlčky hrajeme sami sebe jako dva mlčící, poposedávající, popocházeíjící unavené posmutnělé přátele, manžele - od gauče ke stolu, od okna ke knihovně, od stolu ke gauči, tam a zpět, výjev, který jsme před chvíli prožili jako přirozený, nyní mechanicky opakujeme - prodlužujeme prve pravdivý moment.

S drobnými nesnázemi usednu, spíš dopadnu zadnicí, vedle tebe na gauč, se sklenicí a cigaretami v jedné a lahví v druhé ruce. Tady se povalovala s časopisem a čekala než se jí napustí vana. Než někdo zazvoní a vyzvedne ji, aby vyrazili do kina, nebo do divadla. Tady seděla po tmě se zapálenou cigaretou a pozorovala oknem bez závěsů noční panorama. Tady na tom gauči... Třeba se tady nechala někým "svést". Možná tady seděla, snídala chleba s malinovou marmeládou, pila příliš slabý černý čaj a poslouchala u toho rádio s očima vytřeštěnýma do prázdna, jako parodie snídající myslitelky, uhranuté vývody vlastního myšlení.

Vždy bylo nutno jí domýšlet, i když ne takovýmto směšným způsobem.

Na co si musím příště vzpomenout

2012-01-10T22:36:00.000+01:00

Listuje Povídkami z jedné kapsy říkám si, jak zoufalý jsem musel být, když jsem její zálibu v této knize nijak nekomentoval. Oh, ohlédnutí, všechen ten hnus

Hraní na djembe, Jarek Nohavica, Jan Werich... a nesnášela Kafku - nic, nula, přikývnutí... naprosto jsem se negoval, vynuloval jsem se, nezbylo ze mě nic. Co to bylo za "vášeň", která mě nechala zapřít se tak, že jsem se, spíše než někým jiným, stal (pro ni) nikým.. tedy nakonec (samozřejmě) doslova.

Podivný velmi dlouhý sen

2011-12-27T23:58:00.000+01:00

podivný velmi dlouhý sen, dálnice, německý supermarket, dvojí prchání před démony měnícími podobu, spolu s velmi blízkou dívkou, snad t.j. .. známý f. mi nedokázal pomoci, sklep nadpřirozených bytostí - předpokoj podzemí, podávám ruku Golemovi, řekne mi, že je dvojčetem Golema nikoliv Golemem, kterého já mám na mysli

..budeme muset definici ideální ženy precizovat znovu.Děsí mě to, děsí mě představa monstra, které bychom vykonstruovali, obří hliněná socha, která se na mě svalí a zadusí mě ve chvíli, kdy bude představa ideální ženy dokončena ve své obrovité zrůdnosti. Výčet vlastností, který by zohlednil všechny moje chvilkové vrtochy.
..budeme muset definici ideální ženy precizovat znovu.
A to ne proto, že by se snad taková definice neosvědčila, ale prostě proto, že jsme tu definici zapomněli, nikdy nedostala možnost opustit temný lokál a osvědčit se ve světle dne, byla tak gigantická, že neměla šanci protáhnout se úzkými dveřmi špeluňky.

Firemní večírek v budově bývalé synagogy, kouzelnické představení, placený DJ, který hudbu pouští přímo z youtube, samozřejmě hraje se i Michal David, připadám si divně, ale přepiju to.

..kafe, lok whisky, aspirin, cigareta. jdu zvracet. (na toaletě zjistím, že mě na ramenou škrtí kšandy připjaté k tmavě šedým kalhotám s puky, do nichž mám zastrčenou už trochu zmuchlanou a propocenou košili, jejíž límeček se odírá o strniště, které pokrývá silný krk a ostře řezanou bradu s dolíčkem .. copak jsem spal oblečený!? Ale vždyť já jsem tu vůbec nespal, probudil jsem se jako někdo jiný; a v obývacím pokoji je určitě..., ano za chvíli mě jistě přijdou naladit piano.. a jak jim vysvětlím, že mám absolutní sluch a piano si mohu ladit každý den a každý den jinak a že jejich práce by byla zbytečným plýtváním penězi muže, do kterého jsem se převtělil?!)
..kafe, lok whisky, aspirin, cigareta. jdu zvracet. na toaletě si uvědomím, že jsem úplně nahý a že tuto ranní proceduru vykonávám už asi podvacáté v řadě, a to ve svém bytě. žiji totiž ve svém bytě již několik týdnů úplně nahý, bez potřeby vycházet... již více než dvacet dnů si odvykám oblečení, abych byl schopen napsat novelu s psím hlavním hrdinou, na kterou mi poskytla grant Kynologická asociace ČR, představa, že bych asociaci nevyhověl zcela a pak se mi stala nehoda s nějakým vzteklým zvířetem, mě upřímně děsí, nerad bych v tomto směru podcenil přípravu na celou akci
..kafe, lok whisky, aspirin, cigareta. jdu zvracet.
asi jsem těhotná

Kam jel v sobotu v poledne?

2011-11-07T19:12:00.000+01:00

sedím přes uličku naproti němu. zprvu mě skličuje jen jeho prázdný výraz a ochablá motorika. musím vystoupit na stejné stanici. cítím pitralon, moč a pot. dívám se mu za ucho. šedivé štětiny trčí skrz vysychající holicí pěnu.

Dnes ráno jsem se musel oholit elektrickým strojkem, kdykoliv si sáhnu na špatně oholené místo na tváři, připomene se mi jeho obličej, jeho výraz, jeho oči, neoholené a neotřené místo se zasychající pěnou, pach nepraného oblečení.

Ty di domu k mámě!

2011-10-30T15:02:00.000+01:00

tj. nejlepší hláška týdne, pronesená kolegyní, která moc dobře ví, že skutečně stále ještě bydlím u rodičů. Připomene moji neschopnost, ale taky její sprostotu

Pokračující exkurze do světa swingového tance, nyní snad i s drobnými pokroky

Během provádění srovnávací studie Laphroaig 10 vs. 18 mi neznámá žena na baru nadiktuje svoje telefonní číslo, je to logopedka, má o mně vysoké mínění a ráda by, abych zkusil odstranit svou řečovou vadu. Snad jí zavolám později. Fakt je, že od chvíle, co mi nabídla pomoc, často přemýšlím, o kolik lepší by bylo se vady zbavit.

Lágry Cimrmana / Srpové noci

2011-09-04T19:46:00.000+02:00

Chůze, posedávání. Bezdomoví toho pohodlnějšího druhu. Místo nájmu si platím dobroty . . A pak jsou tu výlety, po roce Nekoř - přijde mi to jako roky dva, ale stydím se to říct. Moc pěkně se vezu. Farmářský trh v Letohradu čítá dva stánky. Asi lnou k fikci, kromě ne-trhů je u obřího kostela hrob F. Vl. Heka a kdesi za náměstím má být muzeum Járy Cimrmana. Taky mini-golf, tenis, maso. Vamberk - "město krajky" - je obšancováno továrními komíny, proč?

Skvělý pracovní pohovor - snaha požádat o mentálně náročnější práci se zvrtne - vše vyzní jako lenost a přezíravost, negativní postoj k monotonní práci - připadám si jako světec, když alespoň na kousek popustím/připozdvihnu stavidla upřímnosti - á jak mi to dělá dobře - nelžu, říkám pravdu, jsem statečný. Blahý pocit nevydrží dlouho - trapnost a výčitky překryjí vše - když jsem odešel museli si klepat na čelo, nijak jsem si neprospěl - tedy ne v očích firmy.

Ale hlavně dva skvělé sny
/A
Jsem s bratrem a matkou na Masarykově nádraží je tam krásně světlo, kolem nás poskakuje V. Klaus, je trochu přihrbený, skřetí, šklebící se, nelze jej odehnat, až mě napadne namířit na něj fotoaparát mobilního telefonu, krčí se a prchá.

/B
První den ve vězení, hned po příjmu dostávám vycházku, vycházím ven se svojí rodinou (neshoduje se s mou skutečnou rodinou). Nestihnu si ujasnit, kdy se mám vrátit, a tak ve mně po celou dobu vycházky hlodá úzkost. Co když se nevrátím včas? Co když se vrátím zbytečně brzy?
Jdeme po asfaltové cestě, šedé nebe, sytě zelená tráva, dál od cesty asi třípatrové bytové domy, hluboká strouha plná vody, ve které se cachtají děti. Cestu mě/nám zahrazují dvě mladé ženy ve velmi špatném zdravotním stavu. Jedna druhé právě injekcí aplikuje drogu. Mám strašný strach z bodnutí infikovanou jehlou. Vyhýbám se jim obloukem. Dál po cestě jich je ještě několik.
Nakonec se vrátím na čas, z velmi rušné přijímací části zabloudím do béžově vykachličkovaného oddělení, patrně odvykacího, další vyzáblá, bílo-fialová žena-troska v bílém županu s nešťastnýma očima...

Trst

2011-07-07T18:57:00.000+02:00

Červený stroj na ledovou tříšť - šest nádrží s nejumělejšími odstíny zelené, červené a žluté - v polostínu na třídě 20. září - každých 40 metrů nasprejovaný hákový kříž, kina, cukrárny a podobné.
Návštěva Café San Marco, uvěřitelný styl, přes všechnu vykřičenost - útulno - podobně jako Hawelka. 15 minut - jedno esspresso - odchod prodloužit parkování: tolik k starému záměru strávit zde alespoň tři soliterní hodiny, pozérsky: se zápisníčkem a zrcadlovkou na stole. Jako kdybych nějak trpěl. Je to prostě rodinná dovolená.
- Nechceš si to tu vyfotit?
- Nechci.
- Proč?
- Nevím. Připadal bych si hloupě.
- Proč?
- Protože to neumím vyfotit.

- - -

- Why, Lucy, your eyes are filled with tears?
- My heart is strained with gladness.
Oh look, the orchestra is getting ready, dance with me, George!
- - -

Obsluha v odlehlém restaurantu s názvem Ribič pobaví: Čechy tu máme rádi, je to kulturní národ. Slovince samozřejmě a Srby. Ale tihleti Chorvati!
Žena od vedlejší stolu, která celou dobu mluvila záhadným skandinávským jazykem se za námi na odchodu otáčí a zdraví: Na shledanou!

Monte Carlo Jadranu

2011-07-04T21:51:00.000+02:00

Tak tomu tady říká bratr - někdo mu to tak řekl. Ve skutečnosti shluk dvaceti hotelů v zátoce, která z moře dělá modrý tichý šploucháč-mácháč. Nevidět Psí dny neměl bych svoje první dojmy k čemu přirovnat - polonahá těla starších lidí, po dvou dnech si zvyknu.

- Co ti říkal, kdyžs mu vrátil ty brýle?
- Nic, žádné projevy díků neproběhly.
- Srdečné projevy geeků neproběhly?

V Piranu mají ulici Partizánů, Lenina i Englse a taky výstavu pop-artu. Lidé tam leží na kamenech na nábřeží jako ještěrky.

Zmizet k moři. Lidé se tu po nocích ládují alkoholickými zmrzlinovými poháry.

Two Gläser? Nemám tu hálovskou slinu pro psaní blogů z rodinných dovolených

---*

2011-06-24T20:16:00.000+02:00

- nejdřív doprovázím Miloše Zemana při prohlídce města/kampusu, kdosi vypráví o družbě místní univerzity s Finskem, míjíme malé hospůdky s poutači Staropramen, když týž svažitý blok obejdeme potřetí, zapadne/me do jedné takové hospůdky, zapařeno, krbová kamna, na baru je plno, MZ tu už znají, dluží jim peníze, něco se snažíme objednat / / sedím ve vlaku do Hostivic, projíždíme úsek Veleslavín- Liboc-Ruzyň, naproti nesedí MZ, ale VV. Venku je místy hustá mlha, známá místa jsou zaplavena, upozorňuji VV na potápějící se (bílý, dřevěný) altánek plný lidí, všímám si i jiných potápějících se budov. Budím se ještě trochu opilý.

Spížmistr

2011-06-06T20:28:00.000+02:00

Kolaudační party probíhá dobře, zdá se, že se sousedy nebude problém. Ve dvanáct začne pokus otevřít lahev vína bušením do zdi - přichází soused - sdělit nám, že zavolal policii. slovo policie vysloví s velmi úzkými, moravskými i.

Je to už třetí "grillování" v řadě, ne které přijdu tzv. s prázdnýma rukama, a přesto se slušně najím. Vysoká míra sekluze. Izolujeme se nejen od hostitelů, ale i od běžné konverzace, vytváříme základ pro nejlepší a nejzábavnější seznam všech dob, "jazyková hra" se jmenuje: jídlo, kvůli, kterému bych si otevřel restauraci. I když vzpomínka bledne, bavím se ještě teď skvělými jídelními tituly jako: Ministrantova odměna, Teplá slast, Studená slast, Tvrdý chleba herce oblastního divadla, Papežovo políbení, Špíz Conquistador, Barončina buchta/Buchta paní Baronky, Bizonovo odpuštění, Hamletova kapsa, Připínací penis učitele hudební výchovy, Bachařova dobrota, nebo Cibulková paruka, Knírek Leoše Hegera, Úzkosti ministra duševního zdraví národa.

Snažím se oholit, nebo spíš oškrábat jemné strniště co mi přes týden vyrostlo, nechám si knír, řídký kartáček jen o něco širší než nos, vydrží asi pět minut, oholím i tento zárodek kníru: chvíli si připadám starší, vážnější, starosvětský i s tímto pouhým zárodkem kníru, chvíli na to mi to celé připadne směšné, představím si pohledy okolí, nesnesu tu představu a zbavuji se tohoto zárodku.

Přebírání se

2011-04-25T18:26:00.000+02:00

teď nevím, jak ty věci dávat dohromady probírám se starým poznámkami - povzdechy, snažím se zaostřit, nejde to, Čokovoko se ukázaly, jel jsem na výlet s rodiči, piju s W i s jinými, žiju v nepořádku, v nízkosti,

Z těch poznámek- - - -

Vývar z paruk

jíme vývar z paruk

jedli jsme vývar z paruk

přežil jsem pět holokaustů

teď je to jako orgasmus marasmu

nebo marasmus oragasmu

jako by tkanivo doby vetšelo

myslíte vetchlo

vetšelo

- - - -

Situační komedie o dívce, která místo svého skutečného partnera vodí svým šikanozním, bigotním, avšak velmi bohatým rodičům náhradníky, kteří lépe vyhovují jejich představám

vše se vyřeší tím, že někdo havaruje v autě

Na Sjezdu / jako iteratura

2011-03-16T13:09:00.001+01:00

shluky silných slov

tě tak zneklidňují

andělé stíny oblaka

jak se jim postavit

alabastrový tyrkys sfing červánků Venuše Košířské ujíždějící brizolitovou tramvají života vstříc blankytu temně modré hvězdnaté noci konejšivé vlahé smrti hnilobného rozpadu purpurových plamenů kdysi slavného života dýchaného rozšířenými nozdrami opilství chtíče neukojitelného jako lennost cárů ranních mlh

na sjezdu poétů se budou každou chvíli podávat sluky

domov, krajina, rozčepýřená mračna, sladká a strašlivá ticha se střídají, vanilková a rudá ticha se střídají, štěkot vzpomínek, pláč maminky, když jsi šel pryč do války bojovat za pevnější mír, pevný jako ňadra vazaček mých spisů

bude se podávat brzlík tura ujgurského

na znamení přátelství všech lidí, bratrství všech lidí, otcovství všech otců a ženství všech žen, vaginality všech štěrbin atd.. Hrdě připít: Na člověka!

krůpěje rosy v pavučině vzpomínek, perličky tvého života, zaklíněné v mikrosvětech přirovnání, hlídané Kerbery skvělých trojverší haiku klasického vzdělání

neshoda v rytmu, třesoucí se ruka pozdvihá polévku, aby se srklo, individualismus umělců vyjadřuje nepravidelné ťukání příborů o talíře, óó, prý je to jako božská mana, jak daleko má příprava vývaru z paruk k obcování s múzou a přesto musíme se sklonit před kuchařem, vždyť jsem jen pouzí poetové: skromnost nám tak sluší kolego, ano ano

a bude se jíst knedlik

ještě se nemluvilo o ženách o oblostech o oblinách o záhybech o nitrech o jitrech o peřinách o vaginách o malátnosti o vzdychání o kýchání tílživá lehkost extáze křehosti pociťované kdesi tam vepředu vzadu když tenkrát naposled poprvé v matematice životních posloupností obracíme listy mezi tím rodným a úmrtním v účetní knize života je zapsáno, že jsem si ho jednou chtěl uříznout, hodil jsem to na papír, vypsalo se mi pero,

už vepře nesou nám, už pepřové nám nesou závitky

už není co bývalo o krutosti o rakvích o polomrtvých věchýtcích a trpěl´s i pak, pro krásu, trpěl´s dost a trpěl´s pro radost. jak se vám to skládá, jak to umíte zaobalit a zaoblit a za-o-u-pře-krýt

desert káfa legrace a hovory o svaté inspiraci tvůrčí postup zrání myšlenky až skoro řekl bych vám kolego pište těším se na vaší další práci čtu vás rád jak sebe samého stahovat z kůže lásky k druhým

a musí tam být záběr na žvýkající umaštěnou pusu, to každej pochopí

Život v Hostivicích nikdy moc nedával smysl

2011-03-08T12:05:00.000+01:00

Rodinná pohoda

Mrazy

Hygieničnost

Recyklace

a podivné zahradní práce

Romská rodina, která vyhrála pračku

2011-02-27T14:05:00.000+01:00

V obývací části je nábytek s potahy z hnědo-fialového mikroplyše

2011-02-15T15:06:00.000+01:00

V přízemním komplexu. přicházíme do pokoje s kuchyňským koutem a barem, kuchyňská část je od obývací části oddělená schodem, nad linkou je okno přivádějící do pokoje silné, chladné, čisté severní světlo, právě zde skončily sexuální orgie několika náctiletých - poznám to podle toho, že jich několik úplně nahých stojí nahoře u linky a něco tam kutí. jdou dolů za námi, z davu si mě všímá jen povědomá dívka, když se ke mně otočí, má na sobě zelené blyštivé šaty, “jako z šupin zeleného diamantového ještěra”.

- - Stal se ze mě velmi sentimentální divák ..

Plytkost posledních dnů a pocit únavy přerušil, musel přerušit, až Nixon v porcelánce (haha), kde celé “vyprávění” směřuje od velkolepého úvodu k jakési implozi, ano: budu si to pamatovat jako “implodující” dílo, vrcholící v lyrickém, intimním, meditativním, introspektivním tónu, který diváka drtí až nesnesitelnou blízkosti (a to i doslova díky detailním záběrům kamer přímého přenosu) (na operu snad až) překvapivě životných postav - mise splněna=divák dojat. Close-up na tvář premiéra Čou En-laje - jež je zkřivena bolestí zhoubné nemoci, štěstím karierního úspěchu i pochybností o karierním úspěchu - nakonec musí "rozplakat i dědky".

- - - -

Fontána mi onehdy přišla nesnesitelně přetížená, téměř směšná, návodností, doslovností (hlubiny vesmíru, hlubiny času kříčící Teď pociťuj závrať!). Zato vyprávění Černé labutě, mě přitlačilo do sedadla, skočil jsem na to, i když to funguje podobně - tmavé záběry uzavřené do těsných prostor bytu a zákulisí, objektiv zabořený do intimní zóny Natalie P., plátno na mě křičí Pociťuj blízkost těla umělkyně, pokožky umělkyně, očí umělkyně... a všechny ty části umělkyně odkazují/navádějí na mozek umělkyně, nemocný (krásným? děsivým?) šílenstvím touhy po dokonalosti. Poslední slovo, “doslovení”, zašeptání, vzdech “Perfect...”, je vlastně na facku, ale já už nemám sílu si nafackovat, všechnu energii jsem spotřeboval na napjaté, křečovité tíštění se do sedadla.

Kalíšek oprátek / V kuchyni se cítíme bezpečně

2011-01-17T12:01:00.000+01:00

Muž bez kalhot sedí u kuchyňského stolu a kouká kde co lítá, žena se soustředěným výrazem zašívá kalhoty. / Třesoucí se muž zabalený v dece sedě u kuchyňského stolu srká z hrnku čaj, zatímco žena se soustředěným, ustaraným výrazem kolem kuchyňských kamen rozsvěšuje prádlo. Řekněme si rovnou, že muže “hraje” Jan Libíček.

Muž a žena sedí u kuchyňského stolu a každý ze svého hrnku rozvážně upíjejí rychlechladnoucí kávu, pohledy upírají povětšnou na podlahu, občas jeden nebo druhý svůj pohled z rýh prkenné podlahy odtrhne a podívá se na toho druhého, když se jejich pohledy setkají nesměle se na sebe usmějí, jak je to legrační náhoda, že se jejich pohledy setkaly, muž přišel do tohoto činžovního domu vyzvednout psací stroj/vycpanou lasičku. Lasičku/psací stroj zapůjčil příteli a teď ji prý potřebuje zpátky.

Po několika minutách mlčení/podlahy/úsměvů se žena hlouběji nadechne, aby řekla: A proč vlastně chcete ten psací stroj/vycpanou lasičku zpátky zrovna teď? - To je těžká věc, říká muž a dívá se přitom na cukřenku, která, světe div se, je na stole (u kterého oba sedí) spolu s umělohmotnou kytičkou a kalíškem párátek (čisté ale velmi pomýlené vršení), mimoto je v šuplíku stolu, protože je to takový ten kuchyňský stůl s šupletem, pistole, nůž, uříznutá, již použitá oprátka, kadeř vlasů a štětka na holení, jsme v činžovním domě a tak je stůl přiražený ke zdi, oba tak sedí vůči sobě navzájem a vůči zdi ve velmi zvláštním úhlu (ale o tom později).

Oba, žena i muž (Libíček v nejlepších letech) jsou zhruba stejně staří, přítel muže bydlí u této ženy v podnájmu, mohl by být synem, nebo synovcem tohoto muže, od kterého si zapůjčil psací stroj/vycpanou lasičku. Zdrojem rozpačitých, možná i pobavených a snad i lascivních úsměvů je na straně ženy okolnost, že není zcela jasné, kdy, tedy za jak dlouho, se mladý muž vrátí; na straně muže-Libíčka jsou to velmi barvité představy soužití mladého muže a ženy v nejlepších letech: ponechávaje si vlastní libido převtěluje se do těla mladého muže a pod různými záminkami odchází několikrát denně od psacího stroje/vycpané lasičky do kuchyně, nebo pokojíčku svojí domácí.

Muž zvedá pohled z cukřenky a počíná proslov: člověk někomu půjčí nějakou věc na neurčenou dobu, protože neví, kdy jí zase bude potřebovat. Tak se ale může stát, že postupem času se na půjčenou věc zapomene, nebo vyprchá vlastnický vztah k oné věci, a tomu chci svou návštěvou zabránit a psací stroj/vycpanou lasičku si odnést dokud k ní cítím vlastnický vztah, navíc silně cítím, že se v mém životě blíží doba, kdy bude psací stroj/vycpaná lasička potřeba, že potkám skvělou ženu, jejíž kouzlo mou duši otevře světu a znovu ve mne vyvstane, eriguje potřeba popsat nejrůznější hnutí a záchvěvy, cítím, že taková osoba je velmi blízko. Co vy o tom soudíte, smím-li se ptát? Žena se upejpavě zakroutí a hraje hloupu: Ale takovým věcem já nerozumím. /...a nedal byste si skleničku šnapsu, když u tady tak sedíme?. . .

Při veřejném předčítání

2011-01-10T11:22:00.001+01:00

Stěží potlačuje vzrušení: třes, poulící se bulvy, slinění a pocení - stojí před mikrofonem a předčítá svou novou knihu. zajíká se. štěstí. Je to tady, sláva, počátek slávy! teprve počátek, sladký počátek, předcházející sladkému pokračování. už žádná nejistota. už žádné čekání. už žádná marnost. žádné prázdno. teď už všechno bude. státní spisovatelský byt, velký světlý byt. z některých známých se stanou noví přátelé. a z některých přátel budou pouze známí. budou čtení, bankety, rauty, party, udělování cen. další a další stipendia a ceny. respekt, uznání, vážnost. rozhovory. dotazníky. fotografování. nahrávání ..

Já, Jarmila Štrupníková, budu dále tištěna a digitalizována, nahrávána a vysílána, kopírována, slyšena a čtena, hodnocena, přijímána a odmítána, převypravována, preparována, popisována i vypisována. Budu rozmnožena, budu více, vícekrát a déle. Vstupuji do zrcadlové síně a exploduji štěstím, rozstřikuji se po odrazech odrazů svých odrazů.

Jsem tisícihlavá bohyně, nezrozená a rodící, psaní bylo vyhnáním oddenků, nařízkováním se. Budu jejich matkou, sestrou, dcerou, jejich tramvajačkou, inspirátorkou a těšitelkou, se sklopeným zrakem a hořícím srdcem nechám u svého oltáře zapalovat oběti.

Budu velká, největší, budu větší než Spisovatel, než Prezident svazu, budu Spisovatelka, budu Prezidentka, budu státní, budu všude, budu všech.

Fleky a vlaky

2011-01-10T10:47:00.001+01:00

Fleky a vlaky. /...ve vzdalenych guberniích/ teď/ teď tam nejsem / a teď/ teď tam jsem / teď si balím kufřík / a teď si vybaluji kufřík / teď myslím na fleky a vlaky / a teď zapomínám na fleky i vlaky, jsem v domě pro hosty a soustředím se na zítřejší operaci / teď jsem domluvil poslední technické podrobnosti / a teď/ teď už jsem na místě / teď si balím kufřík / a teď si vybaluji kufřík / teď myslím na fleky a vlaky / a teď zapomínám na fleky i vlaky, jsem v domě pro hosty a soustředím se před zítřejší operací gubernátora. .
a teď
ve svojí moderní vile na okraji nového hlavního města
stojím se sluchátkem v ruce a slibuji co nejdříve vyrazit.
a teď
jsem v hlavním městě vzdálené gubernie. tak vzdálené, že by stačilo půl dne cesty k tomu dostat se na hranice, nebo až za hranice říše. ale co by si kdo počal mimo území říše, nechráněn centrálními ani guberniálními úřady

Obří věnec cukrářky Ludmily s banánem a čokoládou

2011-01-04T00:51:00.001+01:00

Bylo mi šestnáct:

Jedl jsem rohlík na zem spadlý,

/ - ovoce stromů na zem padlých/
jaro, postřik, otec a padlí.
sluhové těch, co věnce kladli,
uspávat vzpomínky a časem je křísit,

uspávat sny a časem je křísit.
...líbat břízy.

Ledabile spát,
ledabile, na zelinách.
V hrotištích.
Močál, jíloviště života:
mé nohy, dvě brodidla ztěžklá mazlavou krustou

/nemyslel jsem to tak

Tvořivá lidovost mudruje / Než napíšu to pé-efko

2010-12-28T21:37:00.000+01:00

Arnošt Lustig na smrtelné posteli se zpovídá Karlu Hýžďalovi. A pak se to přežije a vydá se to jako kniha, nu, dobrý kačer!, ale mohl by to klidně být i docela pěkný film, hm? Několikrát se tam opakuje například věta: “Nakonec každej vyměkne a chce tu historku slyšet znova”. Taky se tam mluví o holkách a holokaustu a holení a hulení a honění a hnědosti pachu některých mýdel. A hodně se tam jí krůtí tlačenka, protože tu má prej Lustig nejradši, hustý. Ne, dělám si legraci, kdo by žral krůtí tlačenku...

(Mimoděk si pobrukuji píseň Pejskové se koušou, když si uvědomím, že to dělám, vzpomenu si na strašlivou Marii Pojkarovou a taky na Hálu. Když se mi takto připomene Hála, rozhlédnu se, jestli někde nečíhá Cibulka s kyvadélkem...pak chvilku nečinně bloumám dokud si zase nezačnu pobrukovat “Pejsky”, takto až do večera.)

Kompost \ Otázky zmaru a naděje / Případ noha

2010-12-20T12:35:00.000+01:00

Dívka se zlomenou nohou, s nohou v sádře - křehkost. Dívka bez nohy, dívka s amputovanou nohou, dívka s pravou nohavicí srolovanou někam nad neexistující lýtko, dívka s nohavicí povlávající pod kolenem , nenávratně uříznutá noha. Pahýl v asymetrii. Pohledná dívka, na kterou zírá celé osazenstvo autobusu, ne kvůli tomu, že je pohledná, ale proto, že jejímu obličejíku a štíhlosti postavy neodpovídá nepřítomnost nohy od kolene dolů.

Přemítám o tomto zvláštním druhu zmrzačení, piju svůj dylinkový čaj, přikusuji geblsky, civím na vycíděný kuchyňský dřez. Myšlenky se pohupují na hladině vědomí jako polystyrenové kry v té soutěži Hry bez hranic, s nesmrtelnou Marcelou Augustovou, která se od sčítání “žolíků” dostala až do virtuálního studia Volby 2010, kde rukou staženou jako v gestu karatisty máchá kolem virtuálních sloupečků virtuálního grafu virtuálních voleb do nástupnické organizace Národního shromáždění, které to neustálo a muselo se přesunout blíž k Hradu, jako by přestěhování se do starší budovy přidalo stáří a vážnost celé instituci... ale tady už odbočuji, jako červ provrtává náhodnými směry hromadu kompostu...

- - -

Procházeje v nedávné době divadelní texty edice RozRazilu zjistil jsem, že nápad na hru o interview mladého novináře s filozofem, mistrem, geniem Pyroslavem Metříčkem je zcela neoriginální, a že hry o stáří a o hovoření s filozofy se v Čechách píší zcela běžně, to je nový život platónského dialogu, doslovné chápání tohoto rámce. Metříček se na začátku ptá novináře: Chcete slyšet vtip? -Jistě, (řekněte mi vtip, mistře.) -Česká filozofie! -Aha. -A má to různé modifikace. Třeba: Slovenská filozofie. Maďarská filozofie. Polská filozofie! Moldavská filozofie! Mám pokračovat? Píšete si to? Pochopil jste to? (Pozor, filozof-mistr se nikdy neptá, zda-li posluchači pochopili. Klade pouze záludné otázky, které vynutí nesprávnou odpověď a následnou nápravu, popřípadě vznáší pouze řečnické otázky, nebo klade řeznické otázky.)

- - -

Mezitím ta dívka stále čeká na svoji protézu nohy, aby mohla alespoň kulhat, aby se tak alespoň přiblížila dívce s nohou v sádře. Tedy Saxaně, dívce na košteti, dívce, která se stala komunistickou dívkou, lidskou dívkou díky svojí sádře. Dívky se stávají dívkami s pomocí sádry, nestávají se dívkami pomocí podlitiny na tváři, pomocí roztrženého rtu, nebo vyraženého zubu. Připomíná mi to, jak jsem si jednou mohl potřást rukou se slečnou která neměla ukazováček.

- - -

Ano, černě odění lidé v městě zapadaném šedou hmotou!

2010-12-14T21:58:00.000+01:00

proudy smutnilů
s hlavou otočenou nazpět
na svých procházkách
vyschlými koryty řek
zaplavují tato
jako slzy(!) smývající pyl
v záhybech vrásek vymírajících ras
(?dav jako pyj
v záhybech faldů zdravím kypících ras)

/Ano, ohlížejí se za létem, jak bylo krásně sucho a teplo a hezko a pěkno a klidno a bezpečno!

//oteplilo se a zvedl se vítr
odcházející hnilobu dělí můj špičatý obličej na dvě poloviny

///kolem předvánočního stánku s párky na předvánoční trh "designu". ta směšnost. někdo celý den prodává párky v rohlíku, ohřívá napichuje, kečupuje, hořčicuje atd. a někdo má živnost z prodeje mýdel, která vypadají jako kameny. co je směšnější?

//// Vejdu sám, se zapálenou dýmkou v ruce, notně prokřehlý večerní procházkou. Tváře obou žen, poflakujících se na střídačku za barem, jeví známky selhání funkce jater a ledvin, možná i střev, spánkového i menstruačního cyklu. Vegetariánky, alkoholičky? Hubené, usedle oblečené, nudné účesy, účesy, účesy, jak to psal J. Známky selhání života. -Deci červenýho. -Deci, jo? Přestože ženy za barem jeví popsané známky selhání života, zjevně pracují pro zlatý důl, za deci toho sladkého hnusu platím 25k, na Smíchově! Jsem škrt

Dojemnosti deníčkového dojímání

2010-12-06T09:56:00.000+01:00

Spím na obláčku,
doluštil jsem roháček

Sen v rogalu, okřídlený kokon,
nedopadání spíše než let,
náraz do pagody vyskládané z ohlodaných vepřových žebírek

¨ ¨ ¨
Taneční večer - lekce swingu - tanečnice K. - jsem nesnesitelně upocený a jak se zdá ztratil jsem kdesi cestou po bulvárech poslední zbytky motorické paměti - ale omlouvá mě, že je to pro mě první hodina - později ji poliji pivem, omylem a nevysvětlitelně.

ˇˇˇ
Odměnou za noc strávenou s přáteli, odměnou za množství vypitého, je intenzivní pocit, že svět je kloaka, doma mě budí živý ruch, bratr zde má několik lidí na přespání, vesele se baví, otec jim posluhuje, podstrojuje, je mi trapně, okupují kuchyni, já už bych si přeci jen něco dal. jdu do kuchyně, pod tlakem jejich pohledů, pod tlakem jejich čumění si udělám velmi sladký čaj s mlékem, snažím se nic nekomentovat, vlastně ani nemohu nic komentovat, nejsem zcela s to popsat situaci, ve které se nacházím, to, co k těmto okupantům cítím.

Jak to psal ten Thomas B., svět je koala / Okrajovosti

2010-12-02T17:55:00.001+01:00

Návrháři nešpinivých textilií. Trenýrky zepředu žluté a zezadu hnědé, zvláštně kropenatá pyžama, zástěry s rudými fleky, hedvábí na kravaty jako když nazvracíš, kalhoty zdánlivě promaštěné v místě stehen. Polozapomenuté umění patiny. Velmi staře vypadající pergamenový výuční list po dědovi patináři.

- -

Vánoční večírek: široká ramena a platinové vlasy oficírů, uniformy přešité podle poslední módy, vyznamenání, klapka přes jedno oko, kulhavý aparátčík ve skořicovém saku, pikolíci z HJ roznášející šampaňské, vůdce žertuje, že příští Vánoční večírek by si dal whisky, v Buckinghamském paláci, jen žertuje.

- -

Již několik sezón sledují trend vánočních výletů. Jakmile napadne sníh, baví se lidé o víkendu tím, že po polozamrzlé silnici/dálnici vyjedou do nejbližšího většího města Říše nebo Protektorátu a tam si na tzv. vánočních trzích (kde se vlastně nedá nic koupit) dají v procházce horké svařené víno/glühwein. Rodina si tak dopřeje kouzla Vánoc, navíc nejsilnější samec v rodině může předvést skvělý řidičský výkon Praha-Norimberk-Praha v jediném dni.

- -

Zbytek je fňukání. Kastrát, Frustrát - obojí skvělé názvy pro pivo, stejně jako Áriec a Svastika

Na způsob vtipu / Sekvestoři ve vaně

2010-11-07T20:58:00.000+01:00

Plánuji jít na výstavu. Exhibice, expozice říká se, ale je to jen sprostá exploatace a tak by to mělo stát i na plakátech - kulturní produkce (zde) je skutečně jen vytěžování, zneužívání, senzační předvádení, medvědářské předvádění a mědvědářské psaní, které má pouze medvědářské publikum a medvědářské čtenářstvo, pomyslel jsem si ve vaně. Říkají Dekadence a míní tím vrchol, přitom tato exhibice, tedy exploatace, je skutečným dnem, naším zjevným úpadkem, říkám si a snažím se řití co nejodvážněji zabublat - tzv. hnědá, jakešovská ruleta - chcete se efektně ozvat, ale riskujete ponížení, zesměšnění.

Zřetězení objevů /

2010-10-20T21:39:00.001+02:00

Díky /občas/ skvělému blogu Hlas píči a jeho top5 medikamentů jsem objevil Persen - něco jako valeriánské kapky v tabletách, resp. tobolkách. Celý den jsem si připadal nepatřičně - zcela bezdůvodně v dobré náladě. První nával úsměvů a uchechtnutí, které u mě přípravek vyvolal, mi připomněl bezstarostnou, bezkonfliktní a "legrační" atmosféru představení cimrmanů, vodňanských a jiných werichů. Musím ještě podumat, jestli dál pokračovat s úsměvem idiota.

Povolební odpoledne / Šroubovanost

2010-10-18T20:49:00.000+02:00

Bratr zcela náhodně k našim vrátkům, kde na něj čekám, abychom spolu vyrazili volit, až přijde se svou dívkou z nádraží, přivádí kromě svojí dívky, která v Hostivici nevolí, také dívku ze sporáku(tak se jmenuje) s tím, že s námi jde odvolit, překvapuje mě, že dzs bydlí dokonce ve stejném volebním okrsku, odvolíme a DZS se nechá pozvat k nám domů.

Jako nápoj volí lahvové pivo, všichni její volbu kopírujeme, já, můj bratr, bratrova dívka a dzs sedíme v kuchyni a pijeme lahváče. Matka odjíždí na jakousi šumavskou chatu, bratr odchází s dívkou do svého “boudoiru” v prvním patře, prý cosi počítat, nebo vyměřovat.

Zůstáváme sedět v kuchyni s dívkou ze sporáku a s mým otcem, který se v kuchyni celou dobu od příchodu dzs ochomítal, ve snaze působit jako pozorný hostitel, i když - možná se jen nudil. Konverzace plyne v lehkém tónu, dzs si nechá otevřít dalšího lahváče, pak jí otec nabízí kávu, pak já dělám čaj a otevírám láhev růžového vína.

Navrhnu dzs, abychom popíjeli u sledování volebního studia. Já, můj otec a dívka ze sporáku se přesouváme do jídelně-obývacího prostoru, bavíme se pijeme, komentujeme zlatý zub jednoho ze zpravodajů a Moravcův uzel na kravatě. Já, můj otec a dívka ze sporáku spolu strávíme celé sobotní deštivé odpoledne. Každý má svůj důvod, tím jsem si jist.

Bubenská toulka

2010-10-10T12:37:00.002+02:00

Sedím na tvrdé, dřevěné židli nasměrován na pódium, je mi hrozné vedro, pivo mi vůbec nechutná, ostatní svoje piva nenápadně/nevědomky odlívají na zem a vytvářejí tak v tom vedru skutečně odporný pivní pach.

Připadám si jak Earl z RedMeatu. Mám co dělat abych necivěl na trojici v obřím ušáku u zdi - u pravé opěrky je vpasovaná naprosto zduněná čtrnáctiletá dívka, k ní, nebo spíš přes ní je namáčknutá/přitulená dívka asi patnáctiletá a na tu přes levou opěrku přepadá chlapec asi šestnáctiletý. Snažím se poskytnout jim soukromí a odvrátit zrak, ale ostatní batiky mě nijak neoslovují. Navíc mám utkvělou představu, že starší z dívek odněkud znám, někoho mi připomíná, třeba si vzpomenu. V zásadě na tom nic není - jen si představte, jak v saku a propínacím svetru sedím v davu mániček a s půllitrem v ruce civím na mazlící se teenagery - starší z dívek se tulí k té mladší obě mají zavřené oči a na obličejích slastné výrazy; čtrnáctiletá je vážně dost zduněná, a tak zaujímá spíš pasivní postoj, zato šestnáctiletý nechce nic nechat jen tak, díky němu celý výjev visí na diagonále, gradaci - patnactiletá jemně doraží na čtrnáctiletou, která je zapasovaná úplně dole v ušáku, a na patnáctiletou o trochu vášnivěji dotírá šestnáctiletý, nemám dokonalý výhled, ale trochu mi připadá, že jí právě začal lízat ucho, jdu si dát ven cigaretu . .

- - -

Návštěva Designbloku v sobotu večer nestojí za řeč, rozvířila myšlenky, ale doopravdy nezaujala. O trochu vtipnější byla pozdější návštěva Wolkrovky, poblíž nádraží Bubny. Je to jako stroj času - strašně dlouhé vlasy, batiky, americké vojenské bundy, věkem povětšinou středoškoláci, přemýšlím, jestli se jim dá říkat máničky, když už po nich nejdou estebáči. Všichni mají mírné, klidné pohledy.

Dožaduji se usb-kabelu, který jsem tam snad dříve zapomněl - nic. Ujíždí mi vlak. Musím vydržet tady, počkat na další. Začíná koncert - možná to je osazenstvem, ale neumím to pojmenovat jinak než jako big-bít, nemám v tom úplně jasno, mají hodně kytar, žadný "západní" styl mi to nepřipomíná.

Buddhistické centrum / Lotosově růžová

2010-10-05T15:28:00.001+02:00

Dnes opět jen pár poznámek.

Jsem pobaven podobností layoutu stránky, kterou jsem našel až dnes - nabízí se otázka proč já, popeláři, Holanďané a Buddhistické centrum Lotus?
Do Hostivic zítra přijede cirkus - na letácích nabízí cvičené pejsky, kozičky a pávíky a junior klauna - kromě vyslanců říše zdrobnělin vystoupí i akrobaté a to jednak vzdušní a jednak i přízemní - bohužel se nejspíš nejedná o nezáměrný vtip . .

Soustavnější, souvislejší spisování je zasuto kdesi v tříšti konceptů, motivů a hříček.

Snažím se ignorovat předvolební kampaně, přemýšlím o titulech Kandidované ovce a Kandidované mrtvoly jako o vhodných pro politický thriller ve stylu Hero Rolfa blahé paměti.

Snažím se vstřebat silný dojem z další z anuálních návštěv "mého vlastního" porodníka - rodinného přítele - marxisty s inteligentním výrazem - osmdesátiletého profesora medicíny, jehož řeč/postoj/text by bylo možno postavit po bok textu o Teologovi. Stáří, paměť, zapomenuté židovství a to pohnuté 20. století, ale především tzv. materialismus. Pach smrti, dětská světýlka v očích. Stisk ruky člověka, pro kterého byl nástřih hráze denním chlebem.

Z procházek a výletů

2010-09-26T12:31:00.000+02:00

Je to jako sen - travnatý svah s právě zasazenými tenkými stromky, omšelý, žlutý, dvoupatrový altánek se sytě tyrkysovou fólií povlávající ze střechy, ruina statku, kterou nemám chuť prozkoumávat; procházím lesem podél zdi oné usedlosti; za lesem čeká zašlá sláva rezidenční čtvrti, vícepatrové vily, osamělá vlaková zastávka s množstvím jízdních řádů pro různé směry a roční doby - pokračují chůzí - koleje se zařezávají do terénu, nemám je jak přejít než přes úzký provizorní mostek z čerstvého dřeva - na začátku mostku stojí stařec, nevím proč tam překáží, když se přiblížím, zarazí mě příšerný pach, sklopím hlavu - skoro se zapotácím - zavřu na okamžik úlekem oči - muž tarasí vstup na lávku vodítkem, na kterém má přivázeného olysalého, starého jezevčíka - ten má u zadnice slepené chlupy a v místě/namísto varlat mu trčí mokvající žlutočervená koule velikosti pomeranče. Musím ho překročit. Místo toho se zapotácím, přepadnu přes hrazení a napíchnu se na armovací železa připravovaných základů nového mostu.

Rakovnické lány se táhnou v záhybech mírných oblouků do dálky - drobné, suché, uhrabené, hrudky hnědočervené půdy - rojníce asi desíti postav rozptýlených v různých vzdálenostech s hlavami skloněnými k zemi - polední, ale na podzim už mírné slunce - v kymácivém kroku, aniž by bylo zjevné kam jdou. Říkají, ať hledám kameny. Jedná se patrně o oblast výskytu zajímavých kamenů - snažím se najít co nejkrásnější kámen - po suchém uhrabaném povrchu se mi skvěle jde. Nasbírám zásobu barevných kamínků. Následuji dav - ostatní nesou náruče plné nevzhledných, velkých kamenů - dojdeme k malé mohyle, nebo spíš k základům mohyly. S obřadností vsazují svoje kameny na správná místa v mohyle - přisypávám svou hrst kamínků.

Literární příloha / Ušmírovaná cizí korespondence / Kdo pronajímá tento byt podivným cizincům?!

2010-09-12T02:03:00.007+02:00

Náš milý pane předsedo,
přikládám kopii článku „Vlastníci bytů odpovídají za své nájemníky“, (Právo 14.8.2010), který mě zaujal. Totiž právě kolem tohoto víkedu 13./14.8. byl ve vedlejším bytě (Čáp) neobvyklý ruch. - Mezi našimi byty je zeď jen 1/2 cihly.

13.8. odpoledne velký ruch po schodišti, tahání zavazadel nahoru, mně neznámá řeč (muži). Pak velmi hlasitě pouštěná hudba, zvl. bubny, asi do 2o hod. Pak klid. Okolo půlnoci z pátku na sobotu mě vzbudil velký rámus na schodišti a před sousedním bytem a v něm. Trval asi půl hodiny.

Sobota 14.8. - V 8,20 jsem šla nakupovat. Dveře sousedního bytu byly dokořán podobně jako dveře z konce předsíně do pokoje, kde byla rozházená kupa peřin a několik spících lidí...

Vracela jsme se po 9,3o z nákupu. Před vchodem do našeho domu plno velkých zavazadel-kvalitní sořepinové kufry na kolečkách, batohy, tašky, vše velmi pečlivě zabalené. Domovní dveře dokořán a u nich mladík (cca 20/25) štíhlý, snědší, neevropský typ (Arab-sev.Afrika?), velmi dobře oblečený. Musel mi uvolnit vchod, abych se dostala domu. A tak jsem se ho všelijak ptala, u koho že byli. Po chvíli dohadování mi na prstech ukázal, že ve 3.patře. Ale to už se ozval „umírněný“ ruch na schodišti. Když jsem se zastavila před Vaším bytem, scházelo dolů několik dalších mladíků podobného typu, podobně oblečených a vlekli další kufry a batohy. Jeden z nich byl o něco starší, silnější a měl míň vlasů. Nepozdravili. Bylo jich celkem 6 – 7. Ale proč v bytě jen přespali a proč měli tolik kvalitních pečlivě upravených zavazadel? - Pak byl v domě klid.
17.20 – Opět za dveřmi ruch, odmykání bytu, ženské hlasy, bouchání. Asi po půl hodině se za dveřmi objevily 2 velké papírové tmavomodré tašky ZARA s použitým prádlem a velký plastový pytel na odpadky. Otevřela jsme dveře a ze sousedního bytu vycházela cca 4oletá upravená žena (odbarvená, rovněž „středomořský“ typ) a asi 12letý chlapec. Když mě uviděla, zarazila se, pozdravila francouzsky a šla s chlapcem dolů. V 2. patře se zastavila a někam volala mobilem. V bytě zůstaly 2 mladé ženy (cca 20), jedna s dlouhými černými vlasy a uklízely. V 18,10 obě odešly a vynesly odpad a prádlo. Vzápětí odjíždělo od domu auto.
OTÁZKA: KDO pronajímá tento byt podivným cizincům. Není to poprvé, ale tentokrát to bylo velmi nápadné.

Zdraví J. Boučková

Zabil jsem Salingera, pánové / 2*16=32 / Coffein rush

2010-09-06T14:29:00.001+02:00

Punk je jinde. Punk je říkat, co je punk. Postmoderna je říkat, co je postmoderna. Stylový je říkat, co je stylový. (Neasi. Asi ne.)

Poslala mi esemesku, že se sejdeme v 19:42 před divadlem, takže sem věděl, že se sejdeme v 19:47 před divadlem. Našel jsem na internetu spoj a vyrazil tam, ale ještě před tím jsem si u nás dole v baru dal (stylově) Havanu a tři piva, plzeňský dvanáctky. A přemýšlel jaký to večer asi bude a jestli mi ještě napíše esemesku, a pak mi psala Dehydrovaná, že mě chce vidět a já nevěděl, co jí napsat. Potkávám hodně žen, co bych klidně opíchal, ale protože jsem zmatenej narcis a ony komplikovaný hysterky...píšu o těch zmatcích a o těch holkách takjakože jemně, citlivě a vtipně.

Svěřuju se kamarádům, protože deníček by to neunes, a tak si na internetu vedu jenom takovej protokol, co sem si jako myslel a co si pamatuju, že sem s kym vypil a co sem si myslel, že si myslej ty holky kolem. No a je to hrozně složitý, nebo vlastně je to složitý i jednoduchý zároveň jestli mi rozumíte

No a pak jsme byli v tom divadle. A dali jsme si spoustu brk/špeků/jointů. A pak jsme se rozloučili. Ještě jsem se šel někam napít. (!!Důležitá věc u deníčku - pokud je pro vás nějaká činnost samozřejmá nezapomeňte jí pravidelně zmiňovat - takže určitě popsat počet špeků + počet piv + počet panáků tvrdýho alkoholu + Ráno jsem se vzbudil a měl kocovinu. Ráno jsem se vzbudil a měl kocovinu. Ráno jsem se vzbudil a měl kocovinu. Ráno jsem se vzbudil a měl kocovinu. Ráno jsem se vzbudil a měl kocovinu. Piju už pět dnů v kuse to je teda hrozný. + sem se šel umejt do koupelny. v kuchyni sem chtěl jíst, ale v lednici nic nebylo + uvnitř sem hrozně rozdrásanej, takže sem si znova sehnal její číslo, jakože to na ni ještě nějak zkusim. Takže znova od začátku. mám nějakou představu o vlastní důstojnosti a o svym penisu, takže mažu její číslo. Předěl: Hraju na koncertě. Píšu za peníze. piju alkohol. Svěřuju se Xindlovi X. Celý se mi to rozleží v hlavě, takže sem si znova sehnal její číslo, jakože to s ni ještě nějak zkusim.

Ale taky sou tu jiný holky, což vedu v patrnosti, takže to s nima začínám a "končim" podle toho, jak se mi to zrovna jeví s Pokérovanou, což je milovnice Pokémonů a láska mýho životu. Je mi 32 takže na dnešní poměry už sem vlastně starej, i když na druhou stranu pořád jsem dost cool a progresivní, ergo mám to nejlepší ze stáří i z mládí.

Ještě jednou si to shrneme: Jezdim metrem i tramvají. Jim jídlo. Piju /alkohol. Zůčastňuji se kulturních akcí. Aktivně hledám životní partnerku. Zas a zas. Mám určitý okruh přátel, kterým se svěřuji se svými myšlenkami a pochybnostmi.

//Já jako chápu, že takhle někdo možná žije (možná, že i já), ale proč?
A Jana Jíchu vydává Torst. I když je to otrhaný monogamní makrobiotik . . takže v pití alkoholu to nespočívá . .

Deníkové čtivo z pouti // Namísto úvah

2010-09-01T18:05:00.002+02:00

. . Ą, Ę – kape jim z písmen, snad jedno krvácí pro druhé a druhé pláče pro první … nebo jsou to jen takové ocásky, což mi připomíná příhodu „Vacek“ ze včerejška – jdeme s Janem parkem k plovárně, na lavičce sedí pobuda a močí silným proudem na cestičku před sebou. Kolem jsou dva výrostci a pokřikují na něj: Je ti vidět vacek, je ti vidět vacek!

. . se vydám ostrou chůzí z Malborka na jih. Minu dvě kamenictví s dvory plnými náhrobků-ukázek, napoprvé mi až zblízka dojde, že se nejedná o hřbitov. Potom dva válečné hřbitovy/památníky – první je sovětský, obří reliéf v rudé; druhý patří Commonwealthu, je tu ve skříňce soupis uložených a pamětní, návštěvní kniha – rukou psané vzkazy dávají nový život pacifistickým klišé, čtu na přeskáčku: Anglické jméno: My dad is here. Německé jméno: I am sorry! Polské jméno: Never again! -Je to osobní, nechám se dojmout, trochu.

. . Taky jsem si v Ryjewu koupil cigarety, chtěl jsem „nějaké polské“ – dali mi, podle vlastních slov, „Czerwene i Biale“ – ne moc dobrý Red´n´Wajtky. Ten vtip mi došel asi až po dvou dnech.

. . Muzeum na hradě je celkem rozlehlé a hlavně nepřehledně uspořádané – jsem jediný návštěvník, někdo z armády uvaděčů na mě vždy číhá na jednotlivých rozcestích a vždy mě téměř násilně posílá do další části. Procházím pomalu místnost se sbírkou olejomaleb – uvaděčka něco vedle pouští v televizi, vejdu do místnosti plné kolovrátků a jiného textilního zařízení – ptá se, jestli rozumím německy, řeknu, že spíš anglicky, zvolí na obrazovce anglickou vlajku, a ukáže na židli před televizorem - jednomístné hlediště, které mi připravila. Těžko nějak odmítnout, jedná se dokument o předprůmyslovém zpracování lnu, prvních pět minut stojí uvaděčka za mnou, nebo spíš nade mnou, pak ji to přestane bavit a nechá mě o samotě s filmem, už se dodívám.

(Popravdě, zbytek je jen o komárech a neúprosném slunci . .)

Plavání

2010-08-13T14:39:00.001+02:00

Narazil jsem na tuhle vířivku a připomnělo mi to pondělní plavání v Pyramidě, tentokrát s důchodci. Hubení, kostnatí penzisté.

Přemýšlím o plavání v jednom z hostivických rybníků, má zelenou vodu a pěkně krmené kapry.

(Předchozí víkend návštěva na chatě. Jako dílna (workshop) "aktivního odpočinku" - provozování činností vyžadujících pozornost nikoliv kreativitu: sběr borůvek, střelba ze vzduchovky, mini-golf, bowling. Hry mě baví - i prohry mě baví. Hosté upínají pozornost na hostitelovu společnici, ta projevuje sportovního ducha, zručnost a přesnost, má názory.)

Taky si přiložím / krátké poleno / Vniknutí, poznámka

2010-08-01T23:47:00.001+02:00

Ve světě triviálních žánrů, splněných snů: z myšlenek, dojmů, dohadů, tušení a nejistot se stávají telepatie, telekineze, čtení a přenosy mylšenek . . kontrola lidí a věcí, předpovědi, proroctví, dopadení zabijáka, cestování časem, elixíry lásky atd atd. Magie a technologie si vyměňují místo tak rychle, že už je ani od sebe nerozeznáme.

Kromě jistého patosu (nedostupná rodina za mořem) rozehrává jakousi hru na náročnost a zároveň všechny složitosti vysvětluje, což nepříjemně/směšně přerušuje vyprávění/spád děje.

Střet reality a snu? Můžeme je zaměnit? Snad. Problémem je samotný koncept objektivní reality, koncept reality jako sdíleného prostoru - ve Vniknutí se jde ještě dál a je možné sdílet i sny. Jsou povýšeny, nebo poníženy na úroveň reality? Už ani ve spánku nemusíme být sami - už nikdy sami, tlačítko Sdílej úplně všude.

Koncept snu jako ovladatelného prostoru. Sen má na svojí straně pár silných zbraní, ale proti rozumu/vůli zde neobstojí. Sdílení, jež proniká všechny překážky a dokonale, pouhou myšlenkou, ovladatelný prostor - jako definice anti/utopie v kostce - jako kulisa akční podíváné, trikového spektáklu a hry na složitost - celé jako obětina rituálu spojujícího účastníky - ti spojeni "zážitkem" vzájemně se předhánějí ve své chápavosti, jíž je film falešnou zkouškou.

Uchopme ho do dlaně v majestátné šíři

2010-07-25T13:17:00.000+02:00

Natalia Sadness - podle všeho nejnovější hvězda českého internetu, po Luštěle, alespoň pro mě. Narazil jsme na to téměř současně se zmínkou o dřeni blogování. Nelze hovořit o subtilní poetice nechtěného, roztomilé naivitě, ani o konzumentské tuposti (natožpak o kýči pavlače, který jsme si zde vychutnali posledně) - je to zrůdnost dospívání ne v nezralosti/nedokonalosti - ale v nesnesitelné neurčitosti - dítě/dospělý (prsa/ne-prsa; hlas/ne-hlas, rozum/ne-rozum, mimikry vyzývavosti/cudnost, venkovanství/magazínová představa luxusu . .) - zneklidňující nápodoba, napodobenina dospělého - zrůdička - (příslovečná, pověstná) dětská hravost odplynula a nadchází období disciplynování se, napodobování vnějšků - reálných i televizních a magazínových, k těm je naštěstí dodáván i návod jak je napodobovat - i s ceníkem, trochu to připomíná modelářství - nákres, seznam součástek, ceník, následuje nákup a modeláž sebe sama.

Péče o tělo, touha po slávě - bez motivů, kromě snahy napodobovat. Jako když vás zastřelí šimpanz, nebo setne orangutan s rudou kápí. (Zrovna zabíjení jako příklad!? Postřeh, který si budu hýčkat.)

Jako Bulletin Patetického divadla. // Trapně

2010-07-18T17:12:00.004+02:00

Nevkusné, nevhodné a trapné – a nejde o nějakou mou uraženou ješitnost – byl to jen moment, který dovršil podivné napětí – byl to moment, který v něm odstartoval: reflektivní kvašení, řetězec zpytování a sebe-zpytování, nebo spíš sebe-pitvání, které vedlo k tomu, že mi během večera poslal několik zpráv – myslel jsem, že když nemám tzv. vztah nemůže se se mnou nikdo rozejít, omyl – poprvé v životě jsem dostal „kopačky“ od známého, takového pivního kumpána – šlo o zprávu, která mimo jiné obsahoval spojení „musím ukončit naše přátelství“ - to byla poslední zpráva. Pro mě vlastně dobrá zpráva, i když nevím, jak na ni odpovědět.
Napadlo mě i pár věcí, pár odpovědí, které by mně ulevily a jemu snad i ublížily – za celou tu trapnost, nevkusnost toho „rozchodu“. Proč prostě nemohl mlčet, navždy? Nevšiml si, že jsem nikdy neinicioval, žádné z našich setkání, protože jsem z nich měl vždy jen jakousi intelektuální kocovinu - jen jsem neměl sílu sdělit mu to přímo, ani se pokaždé vymlouvat. Zase mi zavolal, řekl jsem ať se „zastaví na kafe“ (ale pak jsme ještě šli na pivo, potom, co jsme spolu strávili tři hodiny, jsem chtěl odejít – on zjevně nevěděl co si počít s odpolednem/načatým podvečerem – zdržel mě ještě další hodinu a ani to se mu nehodilo do rozvrhu.) Řekl mi spoustu věcí, o svém rozpoložení – od člověka, který vám vyčítá, že se v sobě příliš nimráte, je to vlastně urážka: řekl mi, že potřebuje pravidelně sportovat, hrát tenis a plavat – jinak má pocit „ne-zdraví“, nezdravosti, pocit, že jeho srdce ochabuje, svrašťuje se, že tloustne. (Odmítl jsem pozvání dělat mu sparring partnera jednou týdně ráno v Nuslích na kurtech vězeňské služby). Pak mi řekl, že od té doby, co je „sám“ /příběh rozchodu/ snaží se vyhledávat („mít“) jeden „sociální kontakt“ denně. (Tedy jsem součástí jakési kvóty.) Vzápětí si postěžoval, jak je pro něj ponižující muset tuto kvótu naplňovat, když je individualitou, intelektuálem uvyklým určité samostojnosti, nezávislosti – a přitom jeho duševní zdraví je vázáno na tuto kvótu, kterou naplňovat, jak jsem pochopil, je ještě náročnější, než naplnit kvótu sportovní, na jejímž naplňování závisí jeho tělesné zdraví. (Díky (sic!) mobilním telefonům mu lidé na poslední chvíli ruší domluvené schůzky, to celou věc s kvótou sociálních kontaktů komplikuje, na druhou stranu . . . jsou to blbci.)
Vstoupil jsem do této litanie, přerušil tohoto Joba – chtěl jsem mu povědět svůj oblíbený aforismus z poslední doby a zároveň nevkusně zalichotit nám oběma – Ty přeci nejsi z toho Cioranova aforismu: Nejnudnější lidé jsou ti, kteří se nedokážou nudit. Se zajíkáním začal hledat definici nudy . . potom podal heideggerovskou definici nudy. (Nuda je stav, kdy bytí upadá) – Řekl jsem něco v tom smyslu, že nuda je navýsost dekadentním stavem a já se jí dokážu oddat a s lidmi, kteří jsou rozhodnuti hystericky tomuto stavu unikat, si zdaleka tolik nerozumím. Chtěl jsem mu jen svěřit, že jsem se ten den necítil ve své kuži, ale asi to vyznělo příkře: „Ať už jsem ti dnes říkal cokoliv, u ničeho jsem si nepřipadal autenticky – vše, co jsem vyslovil znělo mi dutě, prázdně, hraně, jako ozvěna, jako opakování, před chvílí odehraného představení.“ Měl jsem pokračovat: Žádné neuchopitelné deja vu, ale pocit zcela zbytečné, nucené reprízy. Zvonění tvého mobilu. To, jak ti nabízím kávu. To, jak si ode mě bereš tabák, na co se mě ptáš a co mi vyprávíš, to, co ti odpovídám. Už se ani nesnažím hledat nová témata. Jako tolikrát jsem s tebou v hovoru, nad kterým nemám kontrolu, v rozhovoru, který pro mě skončí jen hořkostí. (Asi se neumím nudit až tak dobře – tuto zkoušku z nudy jsem prohrál.)

Než jsme se rozešli říkal něco o Patetickém divadle, už jsem mu vůbec nerozuměl.

Co by na to řekl solidní sinolog? / Hříchy pro profesora Krále

2010-06-25T00:26:00.000+02:00

Měsíc: už na mě nemluví
zradil jsem ho ve svých básních
příliš jsem myslel na čaj a na sníh
/na víno a na smích/
broskvoně odkvetly
odlétly volavky
ztratil jsem přítele

Klub Vagín na Národní třídě / Městská hromadná doba

2010-06-10T19:16:00.000+02:00

Marginality týdne:

Lidi, co odebírají blog Františka Fuky, aby pod každý nový příspěvek napsali, že FF je negramotný primitiv.
"Samozřejmě jsme nemohli opominout aktivní cestovatele, kteří rádi objíždějí krajinu na kole, aniž by toužili za každou cenu po vrcholných sportovních výkonech." brožura lidových novin pro vnitřní turismus
Lidé věnující se pettingu na koupališti Petynka.
Tak už tě pustili.
Zatčen v operaci s krycím názvem Pink haus. (vietnamská heroinová večerka)
"Kurz je v blízkosti centra (budete ale řešit problém s parkováním)" - recenze na kurz vaření - samozřejmě Centrum je nedostupná pevnost, vhodná pouze pro zábavu turistů, kdyby to mělo být jinak, byla by Praha 1 zabezpečena sítí parkovacích domů.
Podzemní železniční stanice - jak vzrušující. Železniční stanice, ale v podzemí, jako někde na Západě (nebo jak říkají opravdoví pamětníci: jako někde Venku). Tam venku . .

Imitátor Václav Faltus vtip moc neocenil. "Bavit se o válce s Poláky je nesmysl, ..rád se s nimi bavím třeba i v kupé vlaků a líbí se mi, že mají smysl pro náš humor," řekl.
Umělci - kdybych byl schopen /kdyby to bylo tak jednoduchý/ formulovat věci, který mě zneklidňujou, nebo naopak těší, tak jednoduše jak to dělají současní a nejmodernější umělci. - eh - končí to jako zvolání, nevadí
Když mě chce teolog urazit řekne mi, že jsem typický Čech (asi jsem a ještě k tomu obyčejný člověk).
Množí se případy opilců, kteří se v noci nebo nad ránem rozhodnou odcestovat železnicí do Německa, už jsem slyšel o druhém takovém za poslední dva týdny.

Obrýlený zbloudilec / České děti slohové práce...

2010-06-04T02:59:00.001+02:00

Na zastávce: už z dálky mě oslovil muž inteligentního vzhledu - nedbale oblečný, malý, obtloustlý, oholený celkem nedávno, velmi pěkné černé vlasy a černé obroučky brýlí - byly to ty brýle - ty mě zmátly - všichni obecní fantové by je měli nosit - jeho otázka mě zaskočila: jestli odtud jede něco do Nučic. Chápete? Do Nučic! Jednak mezi Hostivicemi a Nučicemi neexistuje přímé spojení a jednak se mnou téměř nemá cenu o Nučicích hovořit, protože, jakmile slyším to jméno, musím se soustředit na potlačování smíchu - v Nučicích žijí totiž Nučičáci, a jakmile si to vybavím, mám se co krotit, abych se nesmál nahlas (nevím, snad jsou jako mončičáci nebo co).

Říkám, že odtud nic...trochu krčí čelo - jestli prý nevím, jak by se tam dostal - v duchu si stále opakuji: Nučičáci, Nučičáci . . a říkám: to je za Rudnou, že jo? Asi.. Já musím jet v šest, říká. Nulová orientace v čase a prostoru..Přistupuji k němu s respektem - no poslal bych sedmileté dítě samotné přes Zličín do Nučic?! Tedy s respektem, jen ten mi umožní člověka, který si stěží pamatuje moji poslední větu, poslat na nejistou cestu do Nučic. I s touto dávkou respektu jsem čím dál pevněji přesvědčen, že tento člověk má kapacitu sedmiletého, čím pevněji jsem o tom přesvědčen tím hlasitěji mu zodpovídám jeho otázky, aby mi lépe rozuměl. V závěru rozhovoru křičím na celou zastávku - lidé se na mě dívají - křičím, jako by byl hluchý: Do Zličína! A pak do Nučic! Tam se podíváte, jak vám to jede zpátky! Vystoupíte a podíváte se . . ! Řvu na celou zastávku a už není jasné, kdo z nás dvou je (větší) idiot.

(Je to o to paradoxnější, že ve skutečnosti netuším, jak se člověk může dostat do Nučic, natož jestli je to zaručeně možné ze Zličína, ale ten nucený respekt mě nutil vymyslet nejpravděpodobnější odpověď a tu pak vykřičet na celou zastávku. Naopak kdybych zcela přesně znal jízdní řády do Nučic, patrně bych tomu člověku odmítl odpovědět - a i kdyby, odpověď by nemusela být tak jasná jako byla ve skutečnosti, kde jsem o cestě do Nučic, neměl ani vzdáleně přesnou představu. O Nučicích nevím vlastně vůbec nic - nikdy jsem tam nebyl, snad jsou někde mezi Rudnou a Berounem a obývají je Nučičáci, které jsem také nikdy neviděl, ale kteří mě dovedou rozesmát vždy, když si na ně, respektive na jejich jméno, vzpomenu. . . další úvahy na téma brýle atd.

Létem jako loukou příčinných fléten / K Pudlákovu pseudoruralismu

2010-05-31T12:05:00.001+02:00

Vesnice věznice
roztroušenost
samot kolem
pak řeka most
starý cukrovar
robustnost
stařena mrká jako stroboskop
s nůší u cesty líčí na zajíce

má vrásky a ráda stopuje
stará pytlačka, zasloužilá
matka klade oka
na zajíce na úhoře

přeskočí potok a staré srdce se roztluče
chorého muže nechala doma a teď sama
obejde jižní úsek revíru,
staré pasti
nechce domů s prázdnou

A zajíc dál hlodá lodyhu bolševníku
až do prvních slz

Nakažen volebním šílenstvím opakuje si dokola:

2010-05-25T10:05:00.000+02:00

Půjdou volit lidi, co se leknou falešné složenky. Půjdou volit lidi, co si myslí, že volit stranu, která by se nemusela dostat do parlamentu, znamená zahodit svůj hlas. Půjdou volit dvě ženy z "vinárny" Konírna, které o poslancích mluvili jako o "zástupcích státu". . .

Téměř sekvestorský soupis pozůstalosti? / Protokolování zatuchliny / Malá thanatografie

2010-05-16T14:21:00.002+02:00

H. mně poskytnul studijní prostor v bytě, kde teď dočasně bydlí - chtěl jsem liduprázdné místo, kde bych měl klid . . - udělal jsem asi sto fotek mobilem, aniž by bylo cokoliv potřeba aranžovat - nakupení suvenýrů a dalších věcí za celý život, polovyklizený byt skoro bez nábytku, byt po mrtvé ženě (asi, žijí přeci déle), lampy, na zemi opřené o zeď prázdné rámy, zaprášená zrcadla, rukavice, prázdné rukavice, hnědé piano, na něm umělé květiny, vyšisované stíny po obrazech, sem tam pavučina - štosy knih, dokumentů, fotografií, drobností, přitažlivá pitoresknost veteše versus smrt ve vzduchu, ve zdech i ve škvírách parketové podlahy. Věci sousedí v těch nejbizarnějších souvislostech (taky staré desky, hodiny: najednou vypadají tak symbolicky) - neměl jsem nejmenší chuť se v tom hrabat; chaos - dezorganizace - směs, co zbyla z života: už jen z toho jsem měl husí kůži, ale fotit jsem musel - s mrazením se pokusit o posmrtnou masku, kýč smrti.

Pytle šatstva, dopisy, šatní kartáče, krabička psacích potřeb, nůžky - patery nůžky! - pořadatelé pozůstalosti setřídili vše podle podobností. Tak se vytratil vztah všech těch drobností k určité časové ose - spojující momenty, zážitky, období a návyky - nové zdánlivé uspořádání vytvořilo skrumáže, haldy ve skutečnosti nesouvisejících věcí.

Nevydržím to a otevřu šedou Pracovní knížku/Arbeitsbuch: Jméno, narozen 1926, státní příslušnost Protektorát Čechy a Morava. Mezi poslední stránkou a deskami pracovní knížky jsou tři útržky fotografie: tak to už je příliš, tři kousky z roztrhané fotografie a mezi nimi ještě vlas, asi pět centimetrů dlouhý světle hnědý vlas, ekl. Jak snadné je šmírovat cizí. Pod šedou knížkou, jakoby pro mě připravená, leží rudá knížka - jako by to rýsoval scénarista seriálu Vyprávěj - členem strany od ledna 1968. Členské příspěvky: kupony zaplacené a vylepené až do září 1989 včetně. Cítím se nepatřičně. Jsem snad nějaký šmírák, nebo sepisovatel pozůstalosti? Musím setřást mrazení i stud šmíráctví, využít klid (spíš mrtvost) bytu a číst, vypisovat, co jsem si přinesl, ne to, co tu najdu. Ale ta knížka mě provokovala...je třeba toho nechat, i když jedna věc vede k druhé - pracovní knížka, pod ní rudá knížka, vedle nich album nadepsané Mnichov.

Bílý ohlazený kámen - jen zarážka dveří, nebo je to kámen od moře? To by se přeci dalo najít ve fotografiích, taková dovolená u moře, manželka, děti, svatba, stáže, auto/chata, oblíbená hudba, četba, šatník, oblíbená barva, poslední kartáček na zuby (nebo na protézy) . . doufám, že tu nikde není deník, nechtěl bych ho číst, jsem si jistý, že tu nikde není. V rudé knížce je stejná adresa bydliště, na které se teď nacházím a stydím se dál štrachat. Zpod knížky vykukují orazítkované rohy obálek - došlá korespondence - kousek ságy - Vyprávěj - bylo by to tak snadné. Ohledání končí asi po hodině. Měl bych na sebe hodit kabát a odejít. Kartáče na šaty: 3x. Banalita, život, smrt, dějiny, pořádek, nepořádek, prach, pavučiny v rozích, spytlováno - připraveno k odvezení, vyhození, spálení, prodeji. Představuji si jak sedím v takto přeskupeném, rozpadlém bytě po Egonu Fischerovi - vše srovnáno podle souvislostí - jen lino vykazuje stopy hoření, které nešlo odstranit.

Tedy onen klíč třídění - rodinné památky sentimentální hodnoty, věci určené k převozu na chatu v Z., věci určené k prodeji a věci určené k vyhození, jen abych si to pamatoval, až budu pořádat nějakou pozůstalost. Inventář Bondyho bytu byl určitě rozebrán do posledního špendlíku - pro potřebu badatelů: 4 páry bot, 1 papuče, .. svrchníků, .. pyžam; zásoba mýdla, sirek, papíru, kondomů; 2 hřebeny, 3 nůžky, žádný kartáč na šaty, psací stroj, počítač? Korespondence: , knihovna: . Hodinky. Složenky. Zubní náhrada, záložní zubní náhrada v třetím šuplíku spolu s kleštěmi, šroubovákem, klubkem provázku, nožem na koberce a mašlovačkou. Na dně jedné skříně chuchvalec kravat, 4 ročníky Vokna, .. částečný překlad Starého zákona atd. atd.

A možná, že to židovka nebyla / Mistrná nevole / Jen poznámky

2010-05-10T17:28:00.000+02:00

Únava, neklid, snaha. Ztráta kontaktu se souborem. Uspořádávání playlistů. Fragmenty přibývají, ale mistrná novela nikde, uvidíme. Všechny nás vypek psaním ve stereotypech, jmenoval se Víveg (nebo tak nějak), na lov dynamitem to nevypadá. Hodně inspirativní bylo pozorovat teologa a židovku (pracovní označení, nebo krycí jména svazků?) a domýšlet křečovité námluvy, nebo co to vlastně bylo.

Nevyspalost / Pseudo-spisovnost

2010-05-01T13:57:00.000+02:00

Rychle zapsat celou noc "čarodějnic". Keplerské parkové/vojensky hřbitovní/tereziánsky hradební čarodějnice ve znamení piva a psytrance až do ranního úklidu a příjezdu policie. Po mnoha tu více, tu méně civilních rozhoverech stojím za pípami, patrně jsem si v dětství málo hrál na obchod, nehce se mi od nich odejít a zůstanu asi do šesti, nebo sedmi hodin ráno, pak zkouším uklízet a stěhovat s ostatními...

Noc je "zjasňována" bílým světlem z reflektorů staveniště tunelu Blanka.

Podivná vize/situace - ještě před čtvrtou se objevuje Ondřej Liška na koloběžce a žádá pivo, akce se mu líbí, diskutuje s lidem.

Techno-devče říká (mému) bratrovi-organizátorovi: Vůbec nechápu, jak vám mohli povolit takovouhle akci. Bratr se dme pýchou: Ale nám to nikdo nepovolil. Dívka je omráčena.

Denní světlo, poslední zbytky lidí, muži v mikinách o trochu starší než já smlouvají o cenu piva, pak si nechají vrátit i na dvousetkorunovou bankovku.

Poslední dva tanečníci objímají reproduktory. Hoši za mixpulty jsou unavení. Jde se uklízet.

Policie (městská) přijíždí naštěstí až po první vlně úklidu - bratr nezapírá zjevné, projevuje souhlas s policisty, dostává tisíc korun pokutu, udání přišlo ze stavby, někdo hodil přes plot z parku na staveniště láhev a ta dopadla na stavební techniku, bagr. Jinak to mohlo být bez policistů.

Po osmé přicházejí babky s čoklíky, upozorňují mě na rozbité sklo, berlí nebo špičkou nohy se mi snaží pomoci. Mluví o ohrožení dětí a psů.

Příjíždí policie "státní" - v čele týmu muž se zrcadlovými brýlemi, snad i přežvykuje, nebo se mi to jen zdá . . nechápu, jestli tu jsou kvůli stejnému udání, bratr se prokazje blokovou pokutou, stačí jim to.

Odvoz sudů, píp a sound systému.

Gustloff // Ze série Loď, na kterou myslím / České děti zlomky...

2010-04-17T08:50:00.000+02:00

Gustloff - - přese všechno překonává Katyň, Drážďany, Kartágo, Tróju. Všepřekonávající představa města, které nastoupí na parník, a pak se potopí...

Jak soudit člověka, který bez známky nejistoty soudí všechny kolem sebe...A co když někdo tvrdí, že jen život v páru je plnohodnotný... A co když [PS - a co když mám dnes publikační náladu]

A co když je vám čtyřicet a právě vám vyšla čtvrtá sbírka básní s názvem Zuby krutosti a bydlíte v okresním městě, kde se živíte jako středoškolský profesor, což vám umožňuje provádět dlouhé procházky přírodou. O samotě ... nebo s mongoloidním bratrem, popřípadě s depresivní sestrou, nebo nymfomanickou tetou, pedofilním strýcem, nikdy se všemi současně. Jdete a říkáte: Podívej: Strom, Rybník, Vítr atd. "O samotě" vám pak tytéž věci připomínají bratra, sestru, tetu, strýce

A co když se oženíte s Vietnamkou, a pak o tom napíšete bestseller (besceler, nebo spíš úplný bescelerový salát)

A co když vám potenciální tchýně nabídne k večeři celerový salát, musíte se červenat? (řepa?) A co když je to Helenka z jídelny, a co když to tu už bylo - jako třeba profesorka Bauerová - žena k ženění, žena, co si dává pozor, aby bylo všechno správně. malý uklizený byt? fotografie z dovolené s nějakou z blízkých příbuzných? světlá sedací souprava? akavrium? to byste neměl. víte, co bych vážně chtěla? není vám někdy msutbno? fru-? str? a? ce? a ta vaše sbírka? přemýšlel jste někdy o próze? chtěl jste se oženit s větnamkou? besceler? a já bych vám nestačila? proč byste nemohl napsat román o tom, jak jste se oženil s Češkou? (a pak s Větnamkou)... Myslíte, že Bauerová nosí copy? Měla by! jinak. Jinak by to nemělo smysl. Bauerová. šedá omyvatelná pohovka: zneklidňuje vás. S Bauerovou na procházce - vítr, strom, les, rybník - mongoloid Lloyd (bratr Petr), strýc, teta, sestra - pestrá příroda - taky máš tak rád podzim, jaro, zimu, léto - bruslení koupání procházky - minulý rok jsme byly na/v/u - upocená ruka - šedé oči - ... vlasy - žádná z těch vět nemůže překvapit, anebo naopak: jejich předvídatelnost je naprosto překvapivá. Ano, překvapivě předvídatelná Bauerová. (Její rodiče mají doma klavír.) Ona otočí list ve vaší virtuózní hře... Nikdy nenosila copy, ale ta omyvatelná pohovka . . Bauerová, co když má nějakou nepředvídatelnou stránku? A co když

A co když nevíte všechno!? Třeba existuje interpunkční znaménko, které před vámi všichni tají. Všichni tají, před vámi, he. (Bauerová na konci překvapuje sebevraždou, která předešlou snůšku klišé dokonale završuje)

Neštěstí Karas byl ušetřen /

2010-04-10T16:22:00.000+02:00

Strašný patnáctihodinový sedánek. Kupa keců, z kterých mi je teď zle. A pak hora pokusů o blasfemii, řekněme, cesta po dně - "Ideje - bába tě poleje" a taky "Duch? Bubák!". Zopakoval jsem si nejoblíbenější vtipy a vychutnal jejich dopad - převážně tematika (konceptu) rasy.

Odměnou za vytrvalost byly teologovy historky: hrabalovské vyprávění o dějinách menstruace, a pak příběh o průjmu s pracovním názvem Tři zastavení.

Zásadní zjištění - nejkrásnější citoslovce je KRÁÁÁ. Zvuk svobody a lhostejnosti, u opilce určitě. Mňau, haf a ostatní se musí jít schovat před takovým zvukem . .

"Budovat svou další existenci" / "Ví, co chce" /

2010-04-05T21:07:00.000+02:00

Hláška: Cítil jsem se sám sebou. Chvilku jsem zaváhal, jestli má cenu to ještě zkoumat, rychle jsem došel k závěru, že z onoho textu bych stejně nepochopil, co to znamená . .

Ale přece . . mohl jsem mu to uvěřit, aniž bych chápal, jaký stav ta věta popisuje? Je to nějaký stav autenticity? Momentalní nedostatek odcizení - - čeho od čeho? Cizota sama sobě vlastní . . Připsat Jandlovo Z cizoty na seznam četby - třeba je název dostatečně doslovný, aby se vše vyjasnilo.

(Ano chtěl jsem psát o něčem jiném, ale nechám to na jindy)

Víkendy mohou být různé /

2010-03-21T21:55:00.002+01:00

Na dvoře se povalovali nenalakované samorosty. Cestopisnost

Někdy se může stát, že člověk někam o víkendu přijede a pak se tam chová jako hulvát, protože má kocovinu a je unavený - protože večer nemírně pil a další den obcházel pozemky až do úmoru. Nebo: že ztratí čepici a pak soustavně přemýšlí, jak a kdy by se pro ni vrátil. Štika je výborná ryba. Vodopád v žluté září světlic je skvělá podívaná, zvláště je-li po ruce rum. Kokořínsko a Středohoří jsou nepřekonatelné: ohromné kamenné selské domy (sudetský způsob) i menší roubenky (český způsob?), a hlavně hory nebo spíš kopce, které jsou vždy a) příliš špičaté / b) příliš oblé, vždy výstřední, snad erotické - cestou z Prahy nás na to připravuje Říp.

Cesta citroenem, tzv. Kachnou - vůz se v zatáčkách naklání do neuvěřitelných úhlů, na hluk motoru si člověk brzy zvykne, absence bezpečnostních prvků určitým způsobem vzrušuje/rozrušuje, asi jako cesta nad propastí. Nemůže se nám nic stát.

Na karasy nedošlo, prý je to kostlivá ryba, jak jsem se informoval. Mršina prasete pod skálou - prohlídka, určování příčiny smrti. Následně asi dvanáct lidí sedí na zmíněné skále a jí rybičky, každý ze své konzervy, s kaizerkou (hvězdičkou), je málo vidliček, číhám až někdo dojí (nevzal jsem si svojí).

Ujde se kus cesty. Zasněžený svah. V pozadí údolí, protisvah - pískovcové skály a borovice, v popředí skupinka břízek, vlevo od nich chlapec asi šestnáctiletý s dlouhými blond vlasy hledí směrem dolů se svahu, kousek dál - bez jakékoliv korespondence - ve středu obrazu - muž v těžkém, koženém plášti, s černou čepicí-švejkovkou na hlavě a v černých brýlých se se sekyrou naklání nad člověka schouleného do klubíčka ve sněhu pod ním. Nikdo z nich se nehýbá, čekají na fotografa.

Bílé světlo nicoty se zablesklo atd.

Vyprávěl se sen v rámci setkání po dlouhé době - "před měsícem se mi zdál sen, šel jsem NewYorkem, šel jsem na . . teď mě napadá, že bych ti to něměl říkat . . šel jsem na tvůj pohřeb. Všichni, co tam byli, mě odháněli, protože jsem si na tebe tak dlouho nevzpomněl. To mě částečně donutilo vydat se sem . ."

Zaznamenáníhodný víkend.

Analfabet a cd-přehrávač . . /

2010-03-17T15:30:00.000+01:00

Kocovinka a hudební analfabetismus se spojili - snažím se jíst a trochu listovat novou a2, otec má puštěnou nějakou hudbu v kuchyni, utahaný, sladkobolný zvuk - nesnesitelná "srágora". Jdu k přístroji, vedle něj leží obal, vše se spojuje . . tak tohle je ten Leonard Cohen.

Diškurzy, strava, četba / volné navázání

2010-03-12T09:30:00.000+01:00

Zavařeniny (džemy, marmelády, kompoty, paštiky), uzeniny, káva, pivo, cigarety, likéry, pálenky. Nevyznám se v rozdílech zimní a letní výživy, ani duševní výživy. Maso na hlad, kávu pro chuť. Nikdo nemá chuť na půst. Nikdo samozřejmě nemá chuť na syrové. I strava konverzace se někdy přibližuje umělosti, trapnosti, jakési kompotovanosti. Velmi slané a velmi sladké jen budí větší hlad a způsobují nevolnost další den - jako teoretické hovory o intrikování. Oblé hrany mentální paštiky. Lák z dobře marinovaného Akvinského. Louh

Když se ptáme, zda lze po holocaustu psát, máme na mysli i kuchařky, anebo právě kuchařky?

2010-03-03T21:55:00.006+01:00

A Stelle rakvičku. Knihovna je institucí, která sice podle možností knihy skladuje a tedy i selektuje a podle okolností zachovává pro budoucnost. Tato možnost konzervace, toto vlastnictví, tato moc, ovšem není jejím manifestovaným účelem, účelem knihovny je nabídnout knihy čtenáři - teď a tady, katalogizovat, šetřit čtenáři čas při vyhledávání titulů. V ideálním případě se vlastník a jediný čtenář vyskytují v jedné osobě, která je podle chuti a možností sama sobě knihovníkem, abych se vyjádřil křečovitě, avšak úsporně.

Knihovna otevřená pro veřejnost, knihovna, která vzdělává, knihovna, která šetří peníze; kniha dostupná všem pro zábavu i poučení a bez závazků - tedy nevěstinec knih. Knihovník se stává rádcem mas, pasákem mnoha opotřebených kousků.

Co znamená výstavka, na kterou jsem dnes narazil? Snad už rádcům v MKP došla inspirace? Solidní knihy jsou půjčené? Je to vážně míněná rada? Je to provokace? Je to kryptická provokace v době půstu? Je to narážka na úroveň čtenářstva? Proč jsem na dně vlastní duševní lenosti musel narazit na tohle? Samozřejmě slyšíte ve slově knihovna slovo hovna. Další samozřejmou konotací je klasická stránka: http://www.herorolfe.info/

Zeby kuchařky vynášely i knihovníkům? A co takhle jarní vynášení knihovníků? Tedy (Lucie Bílá buď nemá kuchařku, nebo jsem přišel pozdě):

Nebo je to jinak a knihovnictvo je v tom nevinně, protože pouze podlehlo konjunktuře, módě dobrého jedení (resp. vaření), kde Babica a Pohlreich fungují jako dvě provedení téhož - neuhlazený muž předvádí, nebo tvrdí, že předvádí, že vařit lze chutně, jednoduše a levně. Efektně i efektivně, zdravě a chutně, bohatě a levně, s úrovní, ale beztřídně.

Dovětek. Napsal jsem dopis jako nějaký rozhořčený důchodce, kde jsem důrazně žádal, aby mi mkp sdělila, že (nikoliv zda) se jedná o nepochopený vtip. Odpověď přišla, což mi samo bylo odměnou, protože nemá chybu:

Dobrý den,

vážený čtenáři, především vám děkuji za vaši reakci - každá zpětná
vazba pro nás má svoji cenu, svůj význam.

Z vašeho mailu je zřejmé - a mám z toho radost - že jste našim
dlouhodobým čtenářem. Věřím, že i tyto tematické výstavky
sledujete, a možná si z nich i vybíráte vystavené tituly také delší čas.

Jejich smyslem a účelem je skutečně nabídnout literaturu k
nejrůznějším tématům, oblastem, žánrům, osobnostem, událostem...
Od samého počátku jsme sami sobě stanovili, že žádné téma, žádný
okruh není tabu, protože ve čtenářských zájmech našich uživatelů je
tomu stejně. Tyto tematické výstavky se po celou dobu, kdy je
připravujeme, setkávají s pozitivním ohlasem a takto nabídnuté tituly
jsou zpravidla velmi rychle rozpůjčeny.

Prosím, připusťe, že tentokrát jsem se netrefili přímo do vašeho
osobního zájmu, ale že jiní návštěvníci tuto nabídku nejspíš uvítají.

Dovolím si připojit pozvání a poznámku: literaturu se snažíme
zpřístupňovat i každodenní prací knihovníků při konzultacích
poskytovaných u informačních bodů, připravujeme výstavy ve vitríně
v centrální hale (momentálně Václav Hrabě), nedávno jsme zahájili
volný cyklus Čteme pro vás, z jeho ž témat vybírám např. Osobnost
J. Moserové a E. Destinové, Pohádky J. Wericha a B. Němcové,
Osobnosti PEN klubu, připraveno je čtení k výročí TGM...

Součástí programové nabídky naší Lidové univerzity jsou cykly
literárních přednášek.

Věřím, že jste a budete s nabídkou našich služeb i fondů spokojen.
Za vyjádření názoru na jednu z řady výstavek vám ještě jednou
děkuji. S přáním príma dne

PhDr. Marie Čadková
vedouci Ústřední knihovny

Dopis postrádající jakoukoliv šťávu, dopis z instituce, která funguje už jen z čirého automatismu, nebo je to nějká príma ironie?

Opilecký prolog k novele Z Oddělení pisoárů / Pondělní grafomanie

2010-02-22T23:01:00.000+01:00

Pracovní název Kriplové z porcelánu.

Kriplové z porcelánu, dezignéři z oddělení pisoárů. Na bílym porcelánu narýsovat čáru. Kriplové z porcelánu rýsovací prkna - jen pro jednu půlku lidstva. Odpoledne dopoledne jen šňupou svinstva a sněj vo novym pisoáru. Něco novýho pro tu jednu půlku lidstva. ... (Musíme rýsovat pisoáry. Čáry do oblouku. Čekaj až je osvítí a vymyslej novej pisoár. Ten první bude král. Úplná stár. Zkusili všechno v čekání na inspiraci. Jó, Koksárny Rakovník!)

Už mám dost - vykachlíkovanej ateliér plnej severního světla - čisto kolem mě, čisto ve mě: čisto jak jen dyzajnér sanitární keramiky může mít, vyčištěno, bílo, sněhobílo. Ale škvírama očí registruju inženýra Denise. Nelij ten benzin na ty rýsovací prkna! Nebo jo, ale nezapaluj to. Anebo jo, ale musíme jít pryč, tady je konec. Novej pisoár stejně nevymyslíme. V bílých pláštích utíkáme z keramičky, do světa barev - prodíráme se řepkovými poli k modrému obzoru - bíle ťupky na ukrajinské vlajce kdesi na Rakovnicku . .

(Když jsem tady začínal po škole pracovat, pořád jsem musel myslet na to jméno, dělám, dělal jsem v Raku Rakovník. Rako Rakovník - stačilo jen pomyslet na název toho města a hned mě začala sžírat vize rakoviny v mém těle, někde tam, mozek, plíce, střeva, prostata (už?), nebo snad rakovina prsu u designéra sanitární keramiky? Pobyt na Rakovnicku mě sžíral. Pracoval jsem v Raku a děsil se raka.

Narazí naši hrdinové v bílých pláštích na nějakou dimenzoinální trhlinu a propadnou se do příběhu Filipa a Hanky na chmelové brigádě?

Ten chlápek, co vyvinul lsd a náhodou si ho dal koňskou dávku na cestu domů z práce, to měl, i se započítáním rizik, určitě lepší než my: když jsme vyvinuli prototyp mohli sme si do něj tak akorát nachcat. Pokud šel do výroby, nestal se substrátem subkultury, spíš jakousi výlevkou kulturní většiny, výlevkou pivařů, sloužili jsme národu, národu pivařů, té mužnější půlce toho národa, jehož zlatem je chmel a taky ruce jejích skvělých zástupců. Ty se pak neobratně snažily zamířit do našich produktů odpad onoho prve jmenovaného zlata.)

Ale ty šlupky, ty šlupky jsme měli oloupat

2010-02-12T12:59:00.000+01:00

Název seriálu How I Met Your Mother je jen špatný vtip fanoušků MILF-porna. Dabovaný 30Rock, překvapení se nekonalo, jen další zklamání, hlas Zuzany Slavíkové je otravný.

Originál se ovšem drží na stále solidní úrovni:
JD: You are truly the picasso of loneliness.
LL: Or I am that painting elephant of being awesome.

. . a předposlední fejsbúková výprava /

2010-02-08T22:44:00.000+01:00

Malé f v logu facebooku - kříž s jedním zahnutým koncem, aby se dal pověsit lépe na rameno, nad dveře apod. ipod. Kříž, ale portable. Mobilita - nobilita. Nebo je to kříž ohnutý větrem? (větrem času samozřejmě . . tím nesmiřitelným fukarem).

Těla: jsou všude, tvrdí svědek /

2010-02-07T23:28:00.002+01:00

A nyní tito dva bratři – jeden hodný a jeden zlý – vedou válku o Elenu, její rodinu a o její přátele… Seriál je založen na stejnojmenné sérii knih od spisovatelky L.J. Smithové. Za převedením na televizní obrazovky stojí Kevin Williamson (Dawsonův svět). - převzato od fanoušků

Šmírování: je horší než fotografování, resp. pózování?

20 tisíc scénářů pod mořem /

2010-02-04T10:22:00.000+01:00

Alkohol není sérem pravdy, jen způsobuje ztrátu kontroly - celý proces začíná ústy (a mozkem). Alkohol vyviňuje - neúspěchy jakéhokoliv druhy jsou způsobeny idioty kolem vás, popřípadě ženami. A taky může vyvolat rozhovory typu "Všechno je v prdeli!!", nebo " Kde jsou moje milióny?!".

Jasně - už nikdy nebudu pít a taky si už nikdy nezapomenu platební kartu doma.

Noční výslech - za střízliva se tváří jako, že je váš osobní život nezajímá, ale pak z ničehožnic začnou útočně klást otázky, které jen nepříjemně rozvíří myšlenky, copak asi dělá technik Matvěj, umí se modlit?, ještě že nejsou pravoslavní . . na druhou stranu, dvoje Vánoce, ty dvoje bílý Vánoce - tady jsem se dostal do pěkný žumpy . .

Výhled z Hradčan - obzor už nemůže nic zkurvit.

Imitační nutkání /

2010-01-27T22:55:00.001+01:00

Přibyl další bagr, snad jen jeden, a taky tatry.

Šílenství v (plném) metru - těsně vedle mě si něco vypráví trojice hluchoněmých teenagerů, jedou ze školy, mám nesnesitelné nutkání se culit a napodobovat bez-zvučné pohyby rtů a komplikovanou hru rukou, dlaní, prstů . . naštěstí to nebylo "silnější než já". Zbili by mě jinak, vyloučili ze společnosti slušných lidí?

Což mi připomíná další příhodu s nutkavou myšlenkou: stál jsem ve frontě k bankomatu a pán přede mnou telefonoval, přišla na něj řada, předal kartu partnerce a polohlasem jí řekl PIN - neměl bych také já povědět dalším nějaký vymyšlený čtyřmístný kód?

Bagr pro haranty

2010-01-26T03:31:00.000+01:00

Na zahradu za domem se vrátil bagr, žlutý a hlučný - Herr Rath tam chce postavit jídlenu neexistující hudební školy - jedině tak lze zajistit peníze z krajského rozpočtu, ve skutečnosti totiž jídelna poslouží nedostavěné základní škole. A tak se haranati nažerou a . . má to svoje kouzlo, dělat duhy na komunální, krajské i státní úrovni, jak na tom asi je jeho konto?

Bagr - prostě jen další výmluva pro (tu neustálou) roztěkanost. Volební rok se rozjíždí a "republiku bičuje mráz" a Špidla vypadá tak nevinně, jako by se omlouval i za svoji nevinnost.

(Hranatí haranti přehazují písmena . . nepude to)

ty-vole-jako-fakt-víš-co-neasi / asi ne / U nás v Bradavicích

2010-01-22T11:33:00.000+01:00

Http://indracek.bigbloger.lidovky.cz/ ????
- ZLO (=nuda) psát deníček jako výkaz o dojivosti; poslušně hlásím, že v době mojí služby se nic zvláštního nestalo, informovat národ - zevrubně a pravidelně. Motivy jsou viditelné - obsah ubíjející - snaha "reportovat", místo ... (reflexí třeba?). Mám pocit znásilnění, znásilnění ústy, jako by se mě právě někdo pokusil nakrmit maltou.

(Zlovolný bůh zábavy má dvě míchačky, ze kterých divákům, posluchačům a čtenářům přiděluje: v jedné je malta, v té druhé cukrová vata - jednou máte pocit, že se vás snaží zadusit tou růžovou vatou, jindy šedou kaší malty. No a když nevíte, jestli chcete ještě a ze které vlastně . .)

Sinolog sečte všechny moje hříchy / V pomalé četbě na zkoušku

2010-01-20T10:54:00.000+01:00

Život prchá jako sen. Pche-jung. Pche-freud. Cha-klaus (Che-Bém?). Qui-Chot. (Nikdo nepřekoná Po-chči-ho).

Ve skutečnosti je tento blog o počasí a proměnách přírody a krásách letních dob. O síle živlů a zjišťování aury. Média na nás pouští rampouchy, jen těsně minula zkáza Jamajku . . Ale kde je slunce? Proč nemůžu nosit polobotky?

Sazemi shnilý sníh. ?a střechy střílí střechýly? Uživil bych se tvorbou pro děti? Blogem pro děti? Hlavními postavičkami poučných báchorek budou jakási Frynta a její přítelkyně Frnda. V kakofonním anti-světě Krynta a Krnda.

Čínská gastronomie / má paranoia / český koán

2010-01-12T14:25:00.000+01:00

Kdyby Pejsek s Kočičkou dělali kuře v sladkokyselé omáčce, nakrajela by nejdříve Kočička Pejska, nebo Pejsek Kočičku?

Bílá, bílá, bílá

2010-01-09T20:48:00.000+01:00

Je všude (a je všech). Někdy i šedá, což je jinak příjemná barva. Sněhová nadílka v tuto roční dobu překvapivá - - způsobila skvělou věc

, úplně překryla hranici mezi vozovkou a chodníky, trošku postrašila autisty a nám chodcům dala podivnou svobodu pocházet si, jak se nám zamane, všemi směry. Kolejová doprava se v této bělosti zdá praktická, pohodlná a bezpečná a i ti bezdomovci jsou teď tak nějak roztomilejší, možná dojemnější .. . .taky je víc příležitostí se zkoulovat

(Tv Nova dnes celé TN věnovala "sněhové kalamitě" u nás a ve světě. Lyžaři lyžují, sáňkaři sáňkují, Sáblíková se bojí chřipky, je to milá holka, ale vona za den ujede třeba 50 kilometrů... už pět let po sobě ... sněhová kalamita si vybrala tragickou dlaň...

Leden, napadl sníh - událost, březen - sníh roztál, událost. V létě je teplo. Na podzim je hodně dopravních nehod a tak nějak dozrává úroda. Poslední červen první září - školákům to končí, pak jim to zase začíná, události, zprávy, skutečnost, zpravodajství. Vlastně nechápu, co si od obrazovky slibuji - protože mě vždy jen, někdy možná příjemně, unaví...to je jako nedělní procházka v zimě, nikam nedojdete, ale přesto předpokládáte, že ta únava tu není jen tak pro nic za nic)

Sezení v Komedii

2009-12-15T00:13:00.001+01:00

Na svatou Lucii jsem si byl sednout v Komedii na Hrdinové jako my - co všechno se stalo těžko popsat. . . všichni se spikli, aby mi osolili adaptaci knihy, kterou jsem měl rád . . .nejdříve jsem se musel vyrovnat s tím, že starší muž vedle mě bude fotografovat, pak s tím, že pokud bude paní za mnou mluvit, budu jí muset poslouchat, a když se "zhaslo", tak taky s tím, že nestrávím představení ve tmě hlediště, ale spíš' ve světle jeviště (první řadu už nikdy).

Ještě jsem se dozvěděl, že paní nedostala penízky za svůj překlad právě hraného kusu, blbý. Štrébl/Klaus Uhltzscht se rozjel. Pak do toho vstupuje (z hlediště) mě neznámá tvář Terezy Hofové, která podezřele dobře(tedy špatně) podala "krávu" Sáru, která z bývalého estébáka chce vypáčit omluvu (či co), kterou, jak všem dochází, nemůže dostat, a proto je to kráva (my díky ní nahlížíme svou naIvitu a už krávy nejsme). Po asi třetím narušení Klausova monologu Sára odchází - Klausovo vyprávění jasně směřuje k vrcholu, naše sezení ke konci, v tom se od paní (podle řečí tedy překladatelky J. Zoubkové) ozývá ona příšerná klasická věta "Zavolejte někdo doktora!" Hoch vedle ní, zdá se, zkolaboval. Štrébl běží pryč. Všichni v sále tuhnou. Kdo si to s námi zahrává, kdo nás zkouší? A kdo má vlastně první pomoc a nestydí se ji použít? Hlavně jazyk, hlavně jazyk atd. Mladík je odvlečen za plného osvětlení, nosítka v divadle nejsou . . .Ozývá se hlas mesijé Justa: "Já myslel, že je to vstup." Nahlas to řekl první, prostě muž na svém místě.

Zděšení pomalu polevuje, překladatelka drastičnost celé situace rozkládá velmi úspěšně: měli by tu mít doktora . . . No voni řikali, že ten Štrébl je takovej slizoun, ale mě příde docela jako sympaťak .atd atd.
Potom, co se DDP omluví za diváka-epileptickéhoNarušitele, vrací se náš sympaťák a než se stačíme uplně vzpamatovat dojede etudu na téma "jak jsem svým gigantickým pyjem prorazil žel. oponu" - patos dějinného zlomu byl rozpustile poskvrněn výkonem poskvrněným pseudo-fikčním kolapsem . . . doseděl jsem

Přisednout

2009-12-11T16:33:00.001+01:00

Disent disent . . .odsednout, odsednout . . .nebo bychom si měli radši přisednout . . . spojit svoje zadničky na lavici.

Kolektivismus "nás" spasí jednoho po druhém? Dáme hlavy dorhomady? Fuj! Spojíme se ve Facebookokracii - bude se operovat s počtem členů různých "názorových" skupin - - dáme dohromady svoje profily! Svoje držky . . . svoje ksichty

(odkaz na Otevřený dopis PraKomDiv Pavlu Bémovi a Milanu Richterovi připojím pak)

Kdybych měl blog

2009-12-09T23:17:00.000+01:00

Kdybych měl blog, tak bych jako první záznam nezvolil (~~asi~~) toto: a vůbec všichni se na Tom všem všelijak podílíme! - a co si budeme povídat - za moc to nestojí, přes občasné, místní pozitivní výkyvy...

A co je to To? To je všudypřítomná jednoduchost, ošklivost, průměrnost, nedokonalost, nuda, nenápaditost, absence reflexe - náhledu, nízkost, malost, krátkodechost . . . a o Vánocích je to posíleno...

tak ňák bysme to měli buď zabalit nebo pořádně rozbalit, tohle není k ničemu...

disent? disent teď? jak? od čeho?