neděle 18. července 2010

Jako Bulletin Patetického divadla. // Trapně

Nevkusné, nevhodné a trapné – a nejde o nějakou mou uraženou ješitnost – byl to jen moment, který dovršil podivné napětí – byl to moment, který v něm odstartoval: reflektivní kvašení, řetězec zpytování a sebe-zpytování, nebo spíš sebe-pitvání, které vedlo k tomu, že mi během večera poslal několik zpráv – myslel jsem, že když nemám tzv. vztah nemůže se se mnou nikdo rozejít, omyl – poprvé v životě jsem dostal „kopačky“ od známého, takového pivního kumpána – šlo o zprávu, která mimo jiné obsahoval spojení „musím ukončit naše přátelství“ - to byla poslední zpráva. Pro mě vlastně dobrá zpráva, i když nevím, jak na ni odpovědět.
Napadlo mě i pár věcí, pár odpovědí, které by mně ulevily a jemu snad i ublížily – za celou tu trapnost, nevkusnost toho „rozchodu“. Proč prostě nemohl mlčet, navždy? Nevšiml si, že jsem nikdy neinicioval, žádné z našich setkání, protože jsem z nich měl vždy jen jakousi intelektuální kocovinu - jen jsem neměl sílu sdělit mu to přímo, ani se pokaždé vymlouvat. Zase mi zavolal, řekl jsem ať se „zastaví na kafe“ (ale pak jsme ještě šli na pivo, potom, co jsme spolu strávili tři hodiny, jsem chtěl odejít – on zjevně nevěděl co si počít s odpolednem/načatým podvečerem – zdržel mě ještě další hodinu a ani to se mu nehodilo do rozvrhu.)

Řekl mi spoustu věcí, o svém rozpoložení – od člověka, který vám vyčítá, že se v sobě příliš nimráte, je to vlastně urážka: řekl mi, že potřebuje pravidelně sportovat, hrát tenis a plavat – jinak má pocit „ne-zdraví“, nezdravosti, pocit, že jeho srdce ochabuje, svrašťuje se, že tloustne. (Odmítl jsem pozvání dělat mu sparring partnera jednou týdně ráno v Nuslích na kurtech vězeňské služby).

Pak mi řekl, že od té doby, co je „sám“ /příběh rozchodu/ snaží se vyhledávat („mít“) jeden „sociální kontakt“ denně. (Tedy jsem součástí jakési kvóty.) Vzápětí si postěžoval, jak je pro něj ponižující muset tuto kvótu naplňovat, když je individualitou, intelektuálem uvyklým určité samostojnosti, nezávislosti – a přitom jeho duševní zdraví je vázáno na tuto kvótu, kterou naplňovat, jak jsem pochopil, je ještě náročnější, než naplnit kvótu sportovní, na jejímž naplňování závisí jeho tělesné zdraví. (Díky (sic!) mobilním telefonům mu lidé na poslední chvíli ruší domluvené schůzky, to celou věc s kvótou sociálních kontaktů komplikuje, na druhou stranu . . . jsou to blbci.)

Vstoupil jsem do této litanie, přerušil tohoto Joba – chtěl jsem mu povědět svůj oblíbený aforismus z poslední doby a zároveň nevkusně zalichotit nám oběma – Ty přeci nejsi z toho Cioranova aforismu: Nejnudnější lidé jsou ti, kteří se nedokážou nudit. Se zajíkáním začal hledat definici nudy . . potom podal heideggerovskou definici nudy. (Nuda je stav, kdy bytí upadá) – Řekl jsem něco v tom smyslu, že nuda je navýsost dekadentním stavem a já se jí dokážu oddat a s lidmi, kteří jsou rozhodnuti hystericky tomuto stavu unikat, si zdaleka tolik nerozumím. Chtěl jsem mu jen svěřit, že jsem se ten den necítil ve své kuži, ale asi to vyznělo příkře: „Ať už jsem ti dnes říkal cokoliv, u ničeho jsem si nepřipadal autenticky – vše, co jsem vyslovil znělo mi dutě, prázdně, hraně, jako ozvěna, jako opakování, před chvílí odehraného představení.“ Měl jsem pokračovat: Žádné neuchopitelné deja vu, ale pocit zcela zbytečné, nucené reprízy. Zvonění tvého mobilu. To, jak ti nabízím kávu. To, jak si ode mě bereš tabák, na co se mě ptáš a co mi vyprávíš, to, co ti odpovídám. Už se ani nesnažím hledat nová témata. Jako tolikrát jsem s tebou v hovoru, nad kterým nemám kontrolu, v rozhovoru, který pro mě skončí jen hořkostí. (Asi se neumím nudit až tak dobře – tuto zkoušku z nudy jsem prohrál.)

Než jsme se rozešli říkal něco o Patetickém divadle, už jsem mu vůbec nerozuměl.

9 komentářů:

  1. skvělej styl, skvělý téma. až se budeš rozhodovat, o čem a jak psát román, hlasuju pro tohle. prostě cenim.
    a kdyžtak napiš, o koho šlo, snad to neni tajemství.

    OdpovědětVymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  3. tak to skutečně vypadá démoničtěji než při vyprávění.

    OdpovědětVymazat
  4. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  5. Autor je evidentně pomatený a špatně si náš přátelský rozchod vyložil. Netušil jsem, že může být někdo takovým ubožákem, že není schopen snést kritiku a závěry, jež z ní vychází, a má ještě k tomu potřebu to sdílet s ostatními. Za starých časů by se to řešilo velmi prozaicky, po nějakém konfliktu by si znesvářené strany daly do huby,a byl by pokoj. Ale protože jsme přešlechtěni kulturou a humanismem, řešíme to tím nejzkurvenějším způsobem, řečněním. Autor se tváří, jakoby by vůbec nebyl uražen a jakoby trpěl v našich konverzacích, nevím, nedokážu posoudit. Nechci se hádat a příjde mi to poněkud zbytečné. Zvolil jsme mnohem korektnější způsob (hned po variantě dát si do huby), sdělil jsem svému kolegovi pocit jakéhosi nesouladu a vzájemného nepochopení. Rozumějte, my jsme se nějak vyvíjeli a po určitém čase se názorově míjeli, to bylo všechno. To se také za starých časů stávalo, že se přátelé pohádali, a pak se i nějakou dobu nebavili, například Jakub Deml byl schopen se hádat s Váchalem, Reynkem tak, že je nechtěl celý život vidět. Bohužel dnes je přátelství v tak špatném stavu, že se lidé dnes neumějí ani s noblesou pohádati a rozejíti. Budiž. Přeji autorovi hodně úspěchu v jeho literárním snažení.

    OdpovědětVymazat
  6. bylo to nevkusny a nevkusne to pokracuje, to je teda prekvapko

    OdpovědětVymazat
  7. Téměř ideaální ukázka pošramocené ješitnosti a narcisní intelektuální masturbace autora článku.

    OdpovědětVymazat
  8. Tady se dospělo na samu dřeň blogování, bravo!

    OdpovědětVymazat
  9. "samozvaný" Bulletin Patetického divadla musel mít ten nejvyšší kalibr

    OdpovědětVymazat