pondělí 18. března 2013

Nedělního odpoledne

Zelené ubrusy. Černé tonetky. Odpolední slunce dopadá skrze zažloutlé záclony na béžové lino - vytvářejíc na něm zlaté kosodélníky (s rozpitými okraji).

Nedělní odpoledne. Jen pár set metrů od nás je Stromovka, hemží se psy, dětmi, bruslaři a jejich spořádánými měšťany. Do stanice Praha-Bubeneč už nic z toho nedoléhá - jen já cítím ten kontrast ticha a hemžení. Jsem tím kontrastem.

Dívám se na kosodélníky. Dívám se na uklízeče, jak vypráví o tom, co ví z televize o operaci Saturn. Jde mi hlavou: Hrabal, Hrabal Hrabal..zametač se mu dokonce podobá. Je jediným mužem v sálku, stojí ve dveřích a huláká to k výčepu tlustému hospodskému v umaštěném bílém tričku.

Hrabal, Hrabal.. nesmrtelnost v této slunečné kryptě: řeč dojde na pražskou geografii - jak se jemnoval ten a ten kopec, kde jsme sáňkovali a co bylo pod ním a kde je pohřben ten, co postavil kino pod tím kopcem. Kudy se v Parez jede tam a kudy se jede onam. Nesmrtelnost, říkám si: jsou tak prosáklí Prahou, (hrabalovsky proletářskou), tak spojení s Prahou, až se mi zdá, jako by jim to s individualitou vzalo smrtelnost.

A ten pozemek na Kulaťáku, jak tam Kellner chce stavět, tak tam byl dřív rybník, co poháněl Císařskej mlýn, proto tam nemohli postavit výlez z metra, protože je tam strašně vysoká haldina podzemní vody.. kdyby vás to, panstvo, zajímalo.

1 komentář:

  1. sto roků v šachtě žil: "A tady, panstvo, tady v těhle místech bejvávalo uhlí, říkával teda nebožtík otec, ale teď, teď už tam nejni vůbec nic," razil rázovitě.

    OdpovědětVymazat