Na zastávce: už z dálky mě oslovil muž inteligentního vzhledu - nedbale oblečný, malý, obtloustlý, oholený celkem nedávno, velmi pěkné černé vlasy a černé obroučky brýlí - byly to ty brýle - ty mě zmátly - všichni obecní fantové by je měli nosit - jeho otázka mě zaskočila: jestli odtud jede něco do Nučic. Chápete? Do Nučic! Jednak mezi Hostivicemi a Nučicemi neexistuje přímé spojení a jednak se mnou téměř nemá cenu o Nučicích hovořit, protože, jakmile slyším to jméno, musím se soustředit na potlačování smíchu - v Nučicích žijí totiž Nučičáci, a jakmile si to vybavím, mám se co krotit, abych se nesmál nahlas (nevím, snad jsou jako mončičáci nebo co).
Říkám, že odtud nic...trochu krčí čelo - jestli prý nevím, jak by se tam dostal - v duchu si stále opakuji: Nučičáci, Nučičáci . . a říkám: to je za Rudnou, že jo? Asi.. Já musím jet v šest, říká. Nulová orientace v čase a prostoru..Přistupuji k němu s respektem - no poslal bych sedmileté dítě samotné přes Zličín do Nučic?! Tedy s respektem, jen ten mi umožní člověka, který si stěží pamatuje moji poslední větu, poslat na nejistou cestu do Nučic. I s touto dávkou respektu jsem čím dál pevněji přesvědčen, že tento člověk má kapacitu sedmiletého, čím pevněji jsem o tom přesvědčen tím hlasitěji mu zodpovídám jeho otázky, aby mi lépe rozuměl. V závěru rozhovoru křičím na celou zastávku - lidé se na mě dívají - křičím, jako by byl hluchý: Do Zličína! A pak do Nučic! Tam se podíváte, jak vám to jede zpátky! Vystoupíte a podíváte se . . ! Řvu na celou zastávku a už není jasné, kdo z nás dvou je (větší) idiot.
(Je to o to paradoxnější, že ve skutečnosti netuším, jak se člověk může dostat do Nučic, natož jestli je to zaručeně možné ze Zličína, ale ten nucený respekt mě nutil vymyslet nejpravděpodobnější odpověď a tu pak vykřičet na celou zastávku. Naopak kdybych zcela přesně znal jízdní řády do Nučic, patrně bych tomu člověku odmítl odpovědět - a i kdyby, odpověď by nemusela být tak jasná jako byla ve skutečnosti, kde jsem o cestě do Nučic, neměl ani vzdáleně přesnou představu. O Nučicích nevím vlastně vůbec nic - nikdy jsem tam nebyl, snad jsou někde mezi Rudnou a Berounem a obývají je Nučičáci, které jsem také nikdy neviděl, ale kteří mě dovedou rozesmát vždy, když si na ně, respektive na jejich jméno, vzpomenu. . . další úvahy na téma brýle atd.
Ani v Nučicích jsme Neue Zürcher Zeitung nedostali. Měli tam jenom včerejšího Nučičana. A nic není méně dnešní než včerejší Nučičan.
OdpovědětVymazat