V přízemním komplexu. přicházíme do pokoje s kuchyňským koutem a barem, kuchyňská část je od obývací části oddělená schodem, nad linkou je okno přivádějící do pokoje silné, chladné, čisté severní světlo, právě zde skončily sexuální orgie několika náctiletých - poznám to podle toho, že jich několik úplně nahých stojí nahoře u linky a něco tam kutí. jdou dolů za námi, z davu si mě všímá jen povědomá dívka, když se ke mně otočí, má na sobě zelené blyštivé šaty, “jako z šupin zeleného diamantového ještěra”.
- - Stal se ze mě velmi sentimentální divák ..
Plytkost posledních dnů a pocit únavy přerušil, musel přerušit, až Nixon v porcelánce (haha), kde celé “vyprávění” směřuje od velkolepého úvodu k jakési implozi, ano: budu si to pamatovat jako “implodující” dílo, vrcholící v lyrickém, intimním, meditativním, introspektivním tónu, který diváka drtí až nesnesitelnou blízkosti (a to i doslova díky detailním záběrům kamer přímého přenosu) (na operu snad až) překvapivě životných postav - mise splněna=divák dojat. Close-up na tvář premiéra Čou En-laje - jež je zkřivena bolestí zhoubné nemoci, štěstím karierního úspěchu i pochybností o karierním úspěchu - nakonec musí "rozplakat i dědky".
- - - -
Fontána mi onehdy přišla nesnesitelně přetížená, téměř směšná, návodností, doslovností (hlubiny vesmíru, hlubiny času kříčící Teď pociťuj závrať!). Zato vyprávění Černé labutě, mě přitlačilo do sedadla, skočil jsem na to, i když to funguje podobně - tmavé záběry uzavřené do těsných prostor bytu a zákulisí, objektiv zabořený do intimní zóny Natalie P., plátno na mě křičí Pociťuj blízkost těla umělkyně, pokožky umělkyně, očí umělkyně... a všechny ty části umělkyně odkazují/navádějí na mozek umělkyně, nemocný (krásným? děsivým?) šílenstvím touhy po dokonalosti. Poslední slovo, “doslovení”, zašeptání, vzdech “Perfect...”, je vlastně na facku, ale já už nemám sílu si nafackovat, všechnu energii jsem spotřeboval na napjaté, křečovité tíštění se do sedadla.
než ti to napíše někdo jinej:
OdpovědětVymazata co si jako myslíš, žes to zase všechno Prokouk a si lepší než my, diváci z lidu?
. . asi je to trivialnější - mám potřebu se zpovídat z toho, že na mě film/plátno/vizualita působí silněji, sugestivněji než literatura; nebo jsem poslední dobou víc naměko.
OdpovědětVymazattřeba co se tý Fontány týče, myslim, že by ses smál . . jestlis ji viděl tak musíme ohledně toho udělat symposium s Bakičem
naměko sme v těchto dobách krize a negativní předvolební kapmaně všichni.
OdpovědětVymazattady opravdu budu za toho diváka z lidu, fontánu sem ne příliš soustředěně sledoval a nevadila mi, ba naopak. snad mě omlouvá, že sem měl zatažený záclony...
ale proti žádnýmu symposionu nikdy nic namítat nebudu!
Hm, mě se do té Fontány furt nějak nechce a nechce, to radši znova Jodorowského.
OdpovědětVymazatna Fontánu jsem šel s "davem" čtyř/tří gjk spolužáků, kteří usedali plni očekávání, ale od poloviny filmu už vyzařovali auru vzdoru a pohrdání, jak se na náš věk slušelo. být ten dav větší třeba by se tam objevili i jiné názory - takhle jsme si jen pěkně notovali, nejkrásnější pocit - sedět po kině u piva a litovat ztracenejch dvou hodin života. už se na to znova asi nepodívám.
OdpovědětVymazatjodorowskeho pro čr objevili až dramaturgové Otrlého diváka, ne?
jj, aura a její tygři.
OdpovědětVymazatS tím Jodorovským si nejsem jistý, ale jednu dobu najednou v poměrně krátkém čase proběhla většina jeho filmů (možná všechny) v kinech, ale nebylo to jenom Aero, nýbrž ale i Oko. Santa sangre jsem ale znal už před tím.