pondělí 17. ledna 2011

Kalíšek oprátek / V kuchyni se cítíme bezpečně


Muž bez kalhot sedí u kuchyňského stolu a kouká kde co lítá, žena se soustředěným výrazem zašívá kalhoty. / Třesoucí se muž zabalený v dece sedě u kuchyňského stolu srká z hrnku čaj, zatímco žena se soustředěným, ustaraným výrazem kolem kuchyňských kamen rozsvěšuje prádlo. Řekněme si rovnou, že muže “hraje” Jan Libíček./
***
Muž a žena sedí u kuchyňského stolu a každý ze svého hrnku rozvážně upíjejí rychlechladnoucí kávu, pohledy upírají povětšnou na podlahu, občas jeden nebo druhý svůj pohled z rýh prkenné podlahy odtrhne a podívá se na toho druhého, když se jejich pohledy setkají nesměle se na sebe usmějí, jak je to legrační náhoda, že se jejich pohledy setkaly, muž přišel do tohoto činžovního domu vyzvednout psací stroj/vycpanou lasičku. Lasičku/psací stroj zapůjčil příteli a teď ji prý potřebuje zpátky.


Po několika minutách mlčení/podlahy/úsměvů se žena hlouběji nadechne, aby řekla: A proč vlastně chcete ten psací stroj/vycpanou lasičku zpátky zrovna teď? - To je těžká věc, říká muž a dívá se přitom na cukřenku, která, světe div se, je na stole (u kterého oba sedí) spolu s umělohmotnou kytičkou a kalíškem párátek (čisté ale velmi pomýlené vršení), mimoto je v šuplíku stolu, protože je to takový ten kuchyňský stůl s šupletem, pistole, nůž, uříznutá, již použitá oprátka, kadeř vlasů a štětka na holení, jsme v činžovním domě a tak je stůl přiražený ke zdi, oba tak sedí vůči sobě navzájem a vůči zdi ve velmi zvláštním úhlu (ale o tom později).

Oba, žena i muž (Libíček v nejlepších letech) jsou zhruba stejně staří, přítel muže bydlí u této ženy v podnájmu, mohl by být synem, nebo synovcem tohoto muže, od kterého si zapůjčil psací stroj/vycpanou lasičku. Zdrojem rozpačitých, možná i pobavených a snad i lascivních úsměvů je na straně ženy okolnost, že není zcela jasné, kdy, tedy za jak dlouho, se mladý muž vrátí; na straně muže-Libíčka jsou to velmi barvité představy soužití mladého muže a ženy v nejlepších letech: ponechávaje si vlastní libido převtěluje se do těla mladého muže a pod různými záminkami odchází několikrát denně od psacího stroje/vycpané lasičky do kuchyně, nebo pokojíčku svojí domácí.

Muž zvedá pohled z cukřenky a počíná proslov: člověk někomu půjčí nějakou věc na neurčenou dobu, protože neví, kdy jí zase bude potřebovat. Tak se ale může stát, že postupem času se na půjčenou věc zapomene, nebo vyprchá vlastnický vztah k oné věci, a tomu chci svou návštěvou zabránit a psací stroj/vycpanou lasičku si odnést dokud k ní cítím vlastnický vztah, navíc silně cítím, že se v mém životě blíží doba, kdy bude psací stroj/vycpaná lasička potřeba, že potkám skvělou ženu, jejíž kouzlo mou duši otevře světu a znovu ve mne vyvstane, eriguje potřeba popsat nejrůznější hnutí a záchvěvy, cítím, že taková osoba je velmi blízko. Co vy o tom soudíte, smím-li se ptát? Žena se upejpavě zakroutí a hraje hloupu: Ale takovým věcem já nerozumím. /...a nedal byste si skleničku šnapsu, když u tady tak sedíme?. . .

1 komentář:

  1. no vida, stalo se mi to co onehda tobe a celej leden se utesoval ze ty taky nic nepises...

    to je radosti, navrhnu te na svazu na mattoni litera!

    OdpovědětVymazat