Dojetí umělecké pozůstalosti je naše specialita

muzeum vkusů

luxusní panorama oken uměleckého bytu

spolu s dnes už nežíjicí

básnířkou ba literátkou

osudovou ženou mužů bojujících s osidly osudu den za dnem, co strážci hodnot

a noční motýl vyletěl

z prachu těl

krycí jméno Básnířka, když mě to napadne

jí v neviditelném kolárku

svou odpolední polárku

Tupě zíráme sedíce v obývacím pokoji jejího bytu, tak jako tenkrát, když jsme tu byli poprvé na návštěvě a čekali až ona přinese kávu z kuchyně, dobrou brazilskou kávu, jak žertovala. Na stole je tentýž obří popelník a někde v něm špaček její poslední cigarety. Její knihovna, její spisy, její paměti, cennosti a suvenýry, sedíme tu jako pozůstalí sourozenci. Zbyli jsem si spolu, zbyli jsme na sebe a teď tu sedíme a zíráme v jejím obývacím pokoji.

Ocitli jsme se v menšině. Počet pozůstalostí přátel převýšil počet přátel. Namáhavě vstanu z příliš měkkého křesla, abych zkusil na jejím pracovním stole najít cigarety... rukou ohnutou v lokti si opíráš hlavu na gauči, modré oči, které jsou se stářím chladnější, po bradu sestřižené mikádo stříbrných vlasů. živá intelektuálka bloudí pohledem mezi oknem a knihovnou mrtvé intelektuálky. Jsi tomu blíž, ostatně já už jsem měl být dávno mrtvý. Šátrám po stole, ale krabičku najdu, až když otevřu první šuplík. Ani se na mě neohlédneš. Jsi zdrcená, nebo zamyšlená.

Jsi zdrcená, nebo zamyšlená? Asi obojí . . ted už možná zamyšlená. Posadím se na židli u pracovního stolu (pokrytého samozřejmě všelijakými papíry a útržky - ještě něco hledala)... najdu ještě zapalovač. Zapálím si. Pohrdali  jsme ostatními - jako bychom sami kadili zlato. Existovalo my. Všichni nám mohli políbit šos - to můžou teď taky, ale už nemá smysl se tím definovat.

Máme dost času, v klidu kouřím. Vykonám několik pomalých šluků, než sám sebe přiměji k tomu, abych otevřel další šuplík. Vím, že bych tam měl najít láhev a skleničku - pohotovostní zdravotní sada. Gin.

Jezdili jsme pryč z Prahy pít, blbnout. A cestou si navzájem vyhazovali knihy a poznámky okýnkem ven z jedoucího vlaku, pak nezbylo než kouřit a civět, nebo tlachat - dokud jsme nedojeli na místo, kde jsme mohli dokoupit alkohol a tlachat. Odporné hospody v odporných dírách, odporní lidé odříznutí od civilizace. A my - prakticky ještě adolescenti odříznutí od zdravého rozumu. Adolescenti rozhodnutí zůstat už nastálo v tomto odříznutí od takzvaného zdravého rozumu.

Teď spolu tupě civíme v jejím obývacím pokoji a vidíme, že tato kapitola jejího života nezanechala žádnou materiální stopu, žádnou památku. Kromě příznaků závislosti na tabáku a alkoholu - ale z těch by něco takového šlo jen těžko vyvodit.

Ochutnám a doliji sklenici, přejdu k tobě, otřu se o tebe rukou, aby sis dala taky, napřáhneš po skleničce pomalu ruku, aniž bys hnula hlavou.

Odešla a jen já a ty jsme si teď navzájem pamětníky vlastního mládí, sedíce v obývacím pokoji staré ženy. Všechno je tu staré, nábytek, knihy, poznámky, my dva.

Cívíme, žádné: já vím, že ty víš, že já vím... V bytě po zesnulé literární přítelkyni. Mlčení trvá už příliš dlouho, teď už mlčky hrajeme sami sebe jako dva mlčící, poposedávající, popocházeíjící unavené posmutnělé přátele, manžele - od gauče ke stolu, od okna ke knihovně, od stolu ke gauči, tam a zpět, výjev, který jsme před chvíli prožili jako přirozený, nyní mechanicky opakujeme - prodlužujeme prve pravdivý moment.

S drobnými nesnázemi usednu, spíš dopadnu zadnicí, vedle tebe na gauč, se sklenicí a cigaretami v jedné a lahví v druhé ruce. Tady se povalovala s časopisem a čekala než se jí napustí vana. Než někdo zazvoní a vyzvedne ji, aby vyrazili do kina, nebo do divadla. Tady seděla po tmě se zapálenou cigaretou a pozorovala oknem bez závěsů noční panorama. Tady na tom gauči... Třeba se tady nechala někým "svést". Možná tady seděla, snídala chleba s malinovou marmeládou, pila příliš slabý černý čaj a poslouchala u toho rádio s očima vytřeštěnýma do prázdna, jako parodie snídající myslitelky, uhranuté vývody vlastního myšlení.

Vždy bylo nutno jí domýšlet, i když ne takovýmto směšným způsobem.