Studio 6 - začíná skutečně v 6.00 - ospalí moderátoři vítají hosty (opuchlé, se zalepenýma očima, se šrámy vytlačenými od polštáře, neoholené, pocintané kávou, zmazané marmeládou), ti hudrují, že je hrozně brzo a že nechápou, jak se někdo tak brzo ráno může dívat na televizi, posílají diváky zpátky do postele.
Mezitím se muž, který se před ulehnutím rozhodl kandidovat na prezidenta, neklidně převaluje v posteli. Škrtí ho to jak hypotéka.
A několik hodin předtím - co já vím, v 6.00 tokijského času - se skupina složená z poradců a ústředních členů strany snaží vybrat kandidáty pro senátní volby - a co třeba..? ne.. a co třeba ten? užs zapomněl na ty jeho ty? - zoufale listují magazíny, literárními sborníky, filosofickými ročenkami, pod stůl padají revue všeho druhu..i hitparády
-tenhle stát je malej pánové moc malej, dějiny sou dlouhý..ale paměť krátká -ten by to dal, ne? -se obávám, že už si to dal. -cože? von už si to dal? -jo ten už si to dal. -tak to teda nevim - chlapi (místopředsedkyně Libuše M. sebou trhne), my potřebujem nestraníky, my potřebujeme nadstranický osobnosti, chápete - chartisty, občanský fóristy, idealisty, který maj rádi objektiv. máš rád kameru, kamera má ráda tebe, rozumíte - ať vypadá dobře v kravatě i bez, a gramotnýho... aspoň částečně. tak sakra kluci, chci ména, chci nějaký pěkný ksichty - no jo, my víme: co maj hloubku v očích a zkušenost v rýhách vrásek - tos řek hezky. -ale jeho bába má zkušenost ve spárách vrásek, ať si to nechá do kampaně, ucho jedno, soustřeďte se trochu.
Mezitím Libuše Štrupníková dopisuje další kapitolu pamětí ze senátu - s očima rudýma od zírání do obrazovky hledá správná písmena na klávesnici, správné vzpomínky, správné obraty - volební období jí skončí dva měsíce před Vánoci a ona se nechala přemluvit od známého-vydavatele - dlouhých šest let - editor (co jí každý den posílá návrh názvu knihy) chce mít tu kapitolu zítra na stole - “Musí to mít šťávu, paní profesorko, to přeci chápete.”
Jakoby zmuchlaný příliš mělkým spánkem hledá pomoc v šálku čaje, čeká až se jeho manželka Libuše Štrupníková posadí k společné snídani -Musím ti něco říct, Líbo. Libuše vytřeští oči, nesnáší tuhle větu a jeho pohled plný neštěstí. -Včera sem se rozhodnul. Budu kandidovat na prezidenta. -Ona pozdvihne obočí: Na prezidenta ČR?
Víš, jaks mi volal kvůli tý kandidatuře? Tak já už jsem si to rozmyslel, já bych do toho šel. -Skvělý. Počítáme s tebou pane režisére. Zavolám na ústředí a pak dohodneme podrobnosti.
Ale já mu tu kandidaturu už nabíd. -Cože? Ty vole Jindro, ty užs mu tu kandidaturu nabíd? -No, já mu tu kandidaturu nabíd. - My ho ale kandidovat nemůžem, teď když nám kejvnul Havlík. -Ale co já teď tomu Štrupníkovi řeknu? Že nám najednou kejvnul Havlík? -Něco si vymysli. Havlík je tutovka, víceméně.
Víš, my tu tvojí kandidaturu musíme stáhnout. -Počkej. Jakto? Já už to řek doma. -Řikám ti, jak to je, nakonec to na ústředí dopadlo jinak, to víš, že bych radši tebe, režisére. -To máte někoho jinýho? -To ti ještě nemůžu říct.
...to víš sou zvláštní věci, někdy. Předevčírem mi nabídli kandidaturu. -To si odvážnej, kdy začne kampaň? -Nakonec nezačne. Asi to daj někomu jinýmu. -Hm, hm. (dá si velký lok pšeničného piva) Popravdě, mě taky nabídli kandidaturu. -To sou náhody. A pro zajímavost. Který přesně? -Blahníkovi lidi. -Blahníkovi lidi, vážně? -Ty za to ještě stojej, ne? -To teď nevim. Popravdě, mě to taky nabídli Blahníkovi lidi kandidaturu. Svět je malej. -Tohle město je malý. -To já teda kandiduju místo tebe. -No, asi jo. -Zlobíš se? -Ne na tebe. -Ale Štrupníku, dyť se známe takový léta a teď s náma budou mávat Blahníkovi lidi. -Už je to tak. … -A víš co, já jim tu kandidaturu schválně stáhnu, když jí nedali tobě. -To nemusíš. -...
Ahoj, Jindro. Víš.. Vim, že je to hloupý a že ti to nadělá starosti, ale já tu svojí kandidaturu musim stáhnout..
Budeme muset svolat volební tým. Mám moc špatný zprávy, předsedo. Havlík nám to stáhnul -Cože? Havlík nám to stáhnul? -Stáhnul. -Jak si to ten fakan představuje? -Jen ti řikám, jak to je. -No to sem šťastnej, že mi to říkáš. (obří olověný meč). -
Tak sme zase na začátku, chlapi. Ale teď už to musí vyjít. -Tak že bysme to nabídli Štrupníkový?
po rané a nevybouřené fázi milostných básní spisovatel konečně nachází svůj styl, kráčí vyrovnaným krokem a nemilosrdně glosuje dobové dění, ovšem vždy s pro sebe tak typickým humorem a lehkostí. navazuje tak na nejlepší tradici českého demokratického psaní, sahající přes čapka a peroutku až k havlíčkovi; klasici české literatury tak v kořínkovi konečně získávají důstojného následníka.
OdpovědětVymazatnáběh tam je - lehkost, levnost, levost a lenost
OdpovědětVymazat