úterý 29. ledna 2013

Jako deník

8.45 - šichťák z Kladna staví na nádraží Dejvice.
Ulice jsou plné důchodců/nezaměstnaných(?) venčících psy, hloučkují se. Krotcí bojoví psi a bojovní kříženci.

Důchodci. Staří lidé. Ve svých starých, po léta šetrně užívaných šatech: kousky, jež nešlo udržet, nahrazené kopiemi značkového sportovního oblečení.

7.45 - stojím nad svou postelí.
Stojím u postele, se sklopenou hlavou civím na svou neustlanou postel. A "přistihnu se při myšlence": už abych v ní zase ležel, už abych si zase mohl jít lehnout a spát - moment vyplněný jen tímto přáním, já vyplněný pouze tímto přáním.
Chvíle, na kterou budu vzpomínat, s hořkostí. Chvíle nejvyššího ponížení. Chvíle selhání, která se vyrovná momentům tělesného selhání, povolení svěračů, ztrátě schopnosti se vyjádřit. Chvíle, kdy se připomene situace člověka - jako situace bezmoci, jako situace poddanství, poddanosti.


A pak jsou tu momenty zřetelnosti - soustředění na přítomný okamžik - momenty práce, tance, hudby. Vynechání čehokoliv, na co nemám přímý vliv..

Žádné komentáře:

Okomentovat