Jak by nebylo, co se neprosouká hrdlem paměti?

zeleň ostřice ztmavla a slunce zmizelo
Zůstaňme venku, když ještě neprší
řekla mi sestra

co si myslí
budeme snad čekat až se rozprší a pak vyrazíme k domu?
pojďme pod kaštany, mám ještě dvě cigarety



srpen u babičky - dusný a pak deštivý - vše je nazrálé, plné a těžké - i mraky, které vždy přijdou, jsou takové, nacucané, ovocné stromy jsou obtěžkané úrodou. I na vlnách, co dělá vítr v obilí je vidět, jak klasy ztěžkly

asi poslední prázdniny u babičky, poslední dětské prázdniny, poslední příkoří tohoto vyhnanství, ve kterém musíme přijmout vládu dočasného panovníka, protektorát, a bez kamarádů ze školy a z domu nuceně vytvořit dvojčlenou trosečnickou domácnost.

Ostřice šustí, jak jdeme loukou dolů pod stromy - obří kaštany. Urození vyhnanci z města - vytahuji poslední dvě cigarety. Benzinový zapalovač nalezený při naší poslední rabovací výpravě na půdu babiččina domu - je můj, zůstane mi, objede se mnou svět, nebo ho ztratím při první příležitosti, nebo se nečekaně a neopravitelně rozbije než si k němu vytvořím sentimentální vztah - k čemu by byl babičce při jejím ustavičném krmení králíků, škrábání brambor a péči o dům.

Žije teď za dva - venku chodí v dědově neforemném klobouku - kdy si ho asi poprvé nasadila? Vše klidně a pravidelně - když přijde krmit králíky, otvírá kotce jeden po druhém.. v té dědově hučce - sám nevím, kdo vlastně ty králíky krmí - děda nebo babička? Místo teplého mléka, které ráno vždy pila, co si ji pamatuji, pije teď kávu s mlékem - dědův ranní nápoj. Oblékne se, učeše se, pustí radio, vypije svou/dědovu kávu, jde nás vzbudit, sedí a dívá se, jak snídáme - myslím, že to vysílá rovnou dědovi.

//PS: tak nějak mi přišlo, že pokud jsem to dosud neudělal, teď bych to mohl vytáhnout ze šuplíku..
 jinak spoustu, spoustu nového a skvělého se děje! (ale zároveň ta práce nešťastná - ale o byznyse nemá cenu psát cítím se pak jak nějaký Baťa, když rozkládám o povahách zákazníků a jak k nim přistupovat a jak úspěšně řídit projekt..)