středa 23. října 2013

Stáří

Včera na pivu s Nosálem, co se na týden vrátil z Londýna. Měli jsme skvělý nápad udělat vzpomínkovou návštěvu v Řetězové literární, dát si pivo a šachy.


Když jsme vešli, nejdříve nás zastavil starý známý mého bratra. Tento tzv. známý mi je delší dobu živočišným způsobem nesympatický. Sangvinický ukecánek, tak trochu, frajírek. Na druhých nám prý nejvíce vadí naše vlastní chyby, které oni zrcadlí...

Hučel do nás asi jen pět minut. A pak znovu když jsme rozehráli partii. Taky rád hraje šachy.

U vedlejšího stolu sedí starý muž. Je nešťastný a touží po společnosti, je v tomto svém zoufalství zcela bezohledný, otočí se na nás a příteli 10 minut vysvětluje svět a život. Já sedím dál a nemám sílu naklánět se k nim a jeho slovenské huhlání dešifrovat.

Zazní silně dualistické myšlenky, tento svět patří ďáblovi. To je samozřejmě nepřípustné tvrzení, ale snaha diskutovat by buď nepadla na úrodnou půdu, anebo by znamenala další ztracený čas v diskusi. S tímto šedesátiletým, vyžilým, vypitým mudrcem... Já rodinu nemám.. ale je to největší poklad a největší radost.. - hádat se nebudeme. Chceme přeci jen dohrát ty šachy.

Často na to myslím, jak urážlivé a hrubé je, když se stáří povyšuje nad mládí.

Žádné komentáře:

Okomentovat