. . Ą, Ę – kape jim z písmen, snad jedno krvácí pro druhé a druhé pláče pro první … nebo jsou to jen takové ocásky, což mi připomíná příhodu „Vacek“ ze včerejška – jdeme s Janem parkem k plovárně, na lavičce sedí pobuda a močí silným proudem na cestičku před sebou. Kolem jsou dva výrostci a pokřikují na něj: Je ti vidět vacek, je ti vidět vacek!
. . se vydám ostrou chůzí z Malborka na jih. Minu dvě kamenictví s dvory plnými náhrobků-ukázek, napoprvé mi až zblízka dojde, že se nejedná o hřbitov. Potom dva válečné hřbitovy/památníky – první je sovětský, obří reliéf v rudé; druhý patří Commonwealthu, je tu ve skříňce soupis uložených a pamětní, návštěvní kniha – rukou psané vzkazy dávají nový život pacifistickým klišé, čtu na přeskáčku: Anglické jméno: My dad is here. Německé jméno: I am sorry! Polské jméno: Never again! -Je to osobní, nechám se dojmout, trochu.
. . Taky jsem si v Ryjewu koupil cigarety, chtěl jsem „nějaké polské“ – dali mi, podle vlastních slov, „Czerwene i Biale“ – ne moc dobrý Red´n´Wajtky. Ten vtip mi došel asi až po dvou dnech.
. . Muzeum na hradě je celkem rozlehlé a hlavně nepřehledně uspořádané – jsem jediný návštěvník, někdo z armády uvaděčů na mě vždy číhá na jednotlivých rozcestích a vždy mě téměř násilně posílá do další části. Procházím pomalu místnost se sbírkou olejomaleb – uvaděčka něco vedle pouští v televizi, vejdu do místnosti plné kolovrátků a jiného textilního zařízení – ptá se, jestli rozumím německy, řeknu, že spíš anglicky, zvolí na obrazovce anglickou vlajku, a ukáže na židli před televizorem - jednomístné hlediště, které mi připravila. Těžko nějak odmítnout, jedná se dokument o předprůmyslovém zpracování lnu, prvních pět minut stojí uvaděčka za mnou, nebo spíš nade mnou, pak ji to přestane bavit a nechá mě o samotě s filmem, už se dodívám.
. . se vydám ostrou chůzí z Malborka na jih. Minu dvě kamenictví s dvory plnými náhrobků-ukázek, napoprvé mi až zblízka dojde, že se nejedná o hřbitov. Potom dva válečné hřbitovy/památníky – první je sovětský, obří reliéf v rudé; druhý patří Commonwealthu, je tu ve skříňce soupis uložených a pamětní, návštěvní kniha – rukou psané vzkazy dávají nový život pacifistickým klišé, čtu na přeskáčku: Anglické jméno: My dad is here. Německé jméno: I am sorry! Polské jméno: Never again! -Je to osobní, nechám se dojmout, trochu.
. . Taky jsem si v Ryjewu koupil cigarety, chtěl jsem „nějaké polské“ – dali mi, podle vlastních slov, „Czerwene i Biale“ – ne moc dobrý Red´n´Wajtky. Ten vtip mi došel asi až po dvou dnech.
. . Muzeum na hradě je celkem rozlehlé a hlavně nepřehledně uspořádané – jsem jediný návštěvník, někdo z armády uvaděčů na mě vždy číhá na jednotlivých rozcestích a vždy mě téměř násilně posílá do další části. Procházím pomalu místnost se sbírkou olejomaleb – uvaděčka něco vedle pouští v televizi, vejdu do místnosti plné kolovrátků a jiného textilního zařízení – ptá se, jestli rozumím německy, řeknu, že spíš anglicky, zvolí na obrazovce anglickou vlajku, a ukáže na židli před televizorem - jednomístné hlediště, které mi připravila. Těžko nějak odmítnout, jedná se dokument o předprůmyslovém zpracování lnu, prvních pět minut stojí uvaděčka za mnou, nebo spíš nade mnou, pak ji to přestane bavit a nechá mě o samotě s filmem, už se dodívám.
(Popravdě, zbytek je jen o komárech a neúprosném slunci . .)
Začínám si tento blog čím dál tím oblibovat. První odstavec rozesmál, druhý dojmul, třetí pobavil, čtvrtý moc dlouhý.
OdpovědětVymazat