Je to jako sen - travnatý svah s právě zasazenými tenkými stromky, omšelý, žlutý, dvoupatrový altánek se sytě tyrkysovou fólií povlávající ze střechy, ruina statku, kterou nemám chuť prozkoumávat; procházím lesem podél zdi oné usedlosti; za lesem čeká zašlá sláva rezidenční čtvrti, vícepatrové vily, osamělá vlaková zastávka s množstvím jízdních řádů pro různé směry a roční doby - pokračují chůzí - koleje se zařezávají do terénu, nemám je jak přejít než přes úzký provizorní mostek z čerstvého dřeva - na začátku mostku stojí stařec, nevím proč tam překáží, když se přiblížím, zarazí mě příšerný pach, sklopím hlavu - skoro se zapotácím - zavřu na okamžik úlekem oči - muž tarasí vstup na lávku vodítkem, na kterém má přivázeného olysalého, starého jezevčíka - ten má u zadnice slepené chlupy a v místě/namísto varlat mu trčí mokvající žlutočervená koule velikosti pomeranče. Musím ho překročit. Místo toho se zapotácím, přepadnu přes hrazení a napíchnu se na armovací železa připravovaných základů nového mostu.
Rakovnické lány se táhnou v záhybech mírných oblouků do dálky - drobné, suché, uhrabené, hrudky hnědočervené půdy - rojníce asi desíti postav rozptýlených v různých vzdálenostech s hlavami skloněnými k zemi - polední, ale na podzim už mírné slunce - v kymácivém kroku, aniž by bylo zjevné kam jdou. Říkají, ať hledám kameny. Jedná se patrně o oblast výskytu zajímavých kamenů - snažím se najít co nejkrásnější kámen - po suchém uhrabaném povrchu se mi skvěle jde. Nasbírám zásobu barevných kamínků. Následuji dav - ostatní nesou náruče plné nevzhledných, velkých kamenů - dojdeme k malé mohyle, nebo spíš k základům mohyly. S obřadností vsazují svoje kameny na správná místa v mohyle - přisypávám svou hrst kamínků.
Žádné komentáře:
Okomentovat