Ano, jaro

Řetízek perliček vlnící se jako by odnikud nikam ve sklenici: hypnotizující DNA šampaňského. Nalezen nepřekonatelný titul: Předseda aeroklubu, možná s podtitulem Člověka a jeho prdel.

Dojetí umělecké pozůstalosti je naše specialita

muzeum vkusů

luxusní panorama oken uměleckého bytu

spolu s dnes už nežíjicí

básnířkou ba literátkou

osudovou ženou mužů bojujících s osidly osudu den za dnem, co strážci hodnot

a noční motýl vyletěl

z prachu těl

krycí jméno Básnířka, když mě to napadne

jí v neviditelném kolárku

svou odpolední polárku

Na co si musím příště vzpomenout

Listuje Povídkami z jedné kapsy říkám si, jak zoufalý jsem musel být, když jsem její zálibu v této knize nijak nekomentoval. Oh, ohlédnutí, všechen ten hnus (když si vzpomenu, jak jsem se choval, samozřejmě)

Podivný velmi dlouhý sen

podivný velmi dlouhý sen, dálnice, německý supermarket, dvojí prchání před démony měnícími podobu, spolu s velmi blízkou dívkou, snad t.j. .. známý f. mi nedokázal pomoci, sklep nadpřirozených bytostí - předpokoj podzemí, podávám ruku Golemovi, řekne mi, že je dvojčetem Golema nikoliv Golemem, kterého já mám na mysli

..budeme muset definici ideální ženy precizovat znovu.

Kam jel v sobotu v poledne?

sedím přes uličku naproti němu. zprvu mě skličuje jen jeho prázdný výraz a ochablá motorika. musím vystoupit na stejné stanici. cítím pitralon, moč a pot. dívám se mu za ucho. šedivé štětiny trčí skrz vysychající holicí pěnu.

Dnes ráno jsem se musel oholit elektrickým strojkem, kdykoliv si sáhnu na špatně oholené místo na tváři, připomene se mi jeho obličej, jeho výraz, jeho oči, neoholené a neotřené místo se zasychající pěnou, pach nepraného oblečení.

Ty di domu k mámě!

tj. nejlepší hláška týdne, pronesená kolegyní, která moc dobře ví, že skutečně stále ještě bydlím u rodičů. Připomene moji neschopnost, ale taky její hrubost.

Lágry Cimrmana / Srpové noci

Chůze, posedávání. Bezdomoví toho pohodlnějšího druhu. Místo nájmu si platím dobroty . . A pak jsou tu výlety, po roce Nekoř - přijde mi to jako roky dva, ale stydím se to říct. Moc pěkně se vezu. Farmářský trh v Letohradu čítá dva stánky. Asi lnou k fikci, kromě ne-trhů je u obřího kostela hrob F. Vl. Heka a kdesi za náměstím má být muzeum Járy Cimrmana. Taky mini-golf, tenis, maso. Vamberk - "město krajky" - je obšancováno továrními komíny, proč?

Skvělý pracovní pohovor - snaha požádat o mentálně náročnější práci se zvrtne - vše vyzní jako lenost a přezíravost, negativní postoj k monotonní práci - připadám si jako světec, když alespoň na kousek popustím/připozdvihnu stavidla upřímnosti  - á jak mi to dělá dobře - nelžu, říkám pravdu, jsem statečný. Blahý pocit nevydrží dlouho - trapnost a výčitky překryjí vše - když jsem odešel museli si klepat na čelo, nijak jsem si neprospěl - tedy ne v očích firmy.

Ale hlavně dva skvělé sny
/A
Jsem s bratrem a matkou na Masarykově nádraží je tam krásně světlo, kolem nás poskakuje V. Klaus, je trochu přihrbený, skřetí, šklebící se, nelze jej odehnat, až mě napadne namířit na něj fotoaparát mobilního telefonu, krčí se a prchá.

/B
První den ve vězení, hned po příjmu dostávám vycházku,  vycházím ven se svojí rodinou (neshoduje se s mou skutečnou rodinou). Nestihnu si ujasnit, kdy se mám vrátit, a tak ve mně po celou dobu vycházky hlodá úzkost. Co když se nevrátím včas? Co když se vrátím zbytečně brzy?
Jdeme po asfaltové cestě, šedé nebe, sytě zelená tráva, dál od cesty asi třípatrové bytové domy, hluboká strouha plná vody, ve které se cachtají děti. Cestu mě/nám zahrazují dvě mladé ženy ve velmi špatném zdravotním stavu.  Jedna druhé právě injekcí aplikuje drogu. Mám strašný strach z bodnutí infikovanou jehlou. Vyhýbám se jim obloukem. Dál po cestě jich je ještě několik.
Nakonec se vrátím na čas, z velmi rušné přijímací části zabloudím do béžově vykachličkovaného oddělení, patrně odvykacího, další vyzáblá, bílo-fialová žena-troska v bílém županu s nešťastnýma očima...

Trst

Červený stroj na ledovou tříšť  - šest nádrží s nejumělejšími odstíny zelené, červené a žluté  - v polostínu na třídě 20. září - každých 40 metrů nasprejovaný hákový kříž, kina, cukrárny a podobné.
Návštěva Café San Marco, uvěřitelný styl, přes všechnu vykřičenost - útulno - podobně jako Hawelka. 15 minut - jedno esspresso - odchod prodloužit parkování: tolik k starému záměru strávit zde alespoň tři soliterní hodiny, pozérsky: se zápisníčkem a zrcadlovkou na stole. Jako kdybych nějak trpěl. Je to prostě rodinná dovolená.
- Nechceš si to tu vyfotit?
- Nechci.
- Proč?
- Nevím. Připadal bych si hloupě.
- Proč?
- Protože to neumím vyfotit.

 - - -

- Why, Lucy, your eyes are filled with tears?
- My heart is strained with gladness.
Oh look, the orchestra is getting ready, dance with me, George!
 - - -


Obsluha v odlehlém restaurantu s názvem Ribič pobaví: Čechy tu máme rádi, je to kulturní národ. Slovince samozřejmě a Srby. Ale tihleti Chorvati!
Žena od vedlejší stolu, která celou dobu mluvila záhadným skandinávským jazykem se za námi na odchodu otáčí a zdraví: Na shledanou!

Monte Carlo Jadranu

Tak tomu tady říká bratr - někdo mu to tak řekl. Ve skutečnosti shluk dvaceti hotelů v zátoce, která z moře dělá modrý tichý šploucháč-mácháč. Nevidět Psí dny neměl bych svoje první dojmy k čemu přirovnat - polonahá těla starších lidí, po dvou dnech si zvyknu.

- Co ti říkal, kdyžs mu vrátil ty brýle?
- Nic, žádné projevy díků neproběhly.
- Srdečné projevy geeků neproběhly?

V Piranu mají ulici Partizánů, Lenina i Englse a taky výstavu pop-artu. Lidé tam leží na kamenech na nábřeží jako ještěrky.

Zmizet k moři. Lidé se tu po nocích ládují alkoholickými zmrzlinovými poháry.

Two Gläser? Nemám tu hálovskou slinu pro psaní blogů z rodinných dovolených

---*

- nejdřív doprovázím Miloše Zemana při prohlídce města/kampusu, kdosi vypráví o družbě místní univerzity s Finskem, míjíme malé hospůdky s poutači Staropramen, když týž svažitý blok obejdeme potřetí, zapadne/me do jedné takové hospůdky, zapařeno, krbová kamna, na baru je plno, MZ tu už znají, dluží jim peníze, něco se snažíme objednat / / sedím ve vlaku do Hostivic, projíždíme úsek Veleslavín- Liboc-Ruzyň, naproti nesedí MZ, ale VV. Venku je místy hustá mlha, známá místa jsou zaplavena, upozorňuji VV na potápějící se (bílý, dřevěný) altánek plný lidí, všímám si i jiných potápějících se budov. Budím se ještě trochu opilý.

Spížmistr

Kolaudační party probíhá dobře, zdá se, že se sousedy nebude problém. Ve dvanáct začne pokus otevřít lahev vína bušením do zdi - přichází soused - sdělit nám, že zavolal policii. slovo policie vysloví s velmi úzkými, moravskými i.

Je to už třetí "grillování" v řadě, ne které přijdu tzv. s prázdnýma rukama, a přesto se slušně najím. Vysoká míra sekluze. Izolujeme se nejen od hostitelů, ale i od běžné konverzace, vytváříme základ pro nejlepší a nejzábavnější seznam všech dob, "jazyková hra" se jmenuje: jídlo, kvůli, kterému bych si otevřel restauraci. I když vzpomínka bledne, bavím se ještě teď skvělými jídelními tituly jako: Ministrantova odměna, Teplá slast, Studená slast, Tvrdý chleba herce oblastního divadla, Papežovo políbení, Špíz Conquistador, Barončina buchta/Buchta paní Baronky, Bizonovo odpuštění, Hamletova kapsa, Připínací penis učitele hudební výchovy, Bachařova dobrota, nebo Cibulková paruka, Knírek Leoše Hegera, Úzkosti ministra duševního zdraví národa.


Snažím se oholit, nebo spíš oškrábat jemné strniště co mi přes týden vyrostlo, nechám si knír, řídký kartáček jen o něco širší než nos, vydrží asi pět minut, oholím i tento zárodek kníru: chvíli si připadám starší, vážnější, starosvětský i s tímto pouhým zárodkem kníru, chvíli na to mi to celé připadne směšné, představím si pohledy okolí, nesnesu tu představu a zbavuji se tohoto zárodku.

Přebírání se

teď nevím, jak ty věci dávat dohromady probírám se starým poznámkami - povzdechy, snažím se zaostřit, nejde to, Čokovoko se ukázaly, jel jsem na výlet s rodiči, piju s W i s jinými, žiju v nepořádku, v nízkosti,

Na Sjezdu / jako iteratura

ty

shluky silných slov

tě tak zneklidňují

andělé stíny oblaka

jak se jim postavit

alabastrový tyrkys sfing červánků Venuše Košířské ujíždějící brizolitovou tramvají života vstříc blankytu temně modré hvězdnaté noci konejšivé vlahé smrti hnilobného rozpadu purpurových plamenů kdysi slavného života dýchaného rozšířenými nozdrami opilství chtíče neukojitelného jako lennost cárů ranních mlh

na sjezdu poétů se budou každou chvíli podávat sluky

domov, krajina, rozčepýřená mračna, sladká a strašlivá ticha se střídají, vanilková a rudá ticha se střídají, štěkot vzpomínek, pláč maminky, když jsi šel pryč do války bojovat za pevnější mír, pevný jako ňadra vazaček mých spisů

bude se podávat brzlík tura ujgurského

na znamení přátelství všech lidí, bratrství všech lidí, otcovství všech otců a ženství všech žen, vaginality všech štěrbin atd.. Hrdě připít: Na člověka!

krůpěje rosy v pavučině vzpomínek, perličky tvého života, zaklíněné v mikrosvětech přirovnání, hlídané Kerbery skvělých trojverší haiku klasického vzdělání

neshoda v rytmu, třesoucí se ruka pozdvihá polévku, aby se srklo, individualismus umělců vyjadřuje nepravidelné ťukání příborů o talíře, óó, prý je to jako božská mana, jak daleko má příprava vývaru z paruk k obcování s múzou a přesto musíme se sklonit před kuchařem, vždyť jsem jen pouzí poetové: skromnost nám tak sluší kolego, ano ano

a bude se jíst knedlik

ještě se nemluvilo o ženách o oblostech o oblinách o záhybech o nitrech o jitrech o peřinách o vaginách o malátnosti o vzdychání o kýchání tílživá lehkost extáze křehosti pociťované kdesi tam vepředu vzadu když tenkrát naposled poprvé v matematice životních posloupností obracíme listy mezi tím rodným a úmrtním v účetní knize života je zapsáno, že jsem si ho jednou chtěl uříznout, hodil jsem to na papír, vypsalo se mi pero,

už vepře nesou nám, už pepřové nám nesou závitky

už není co bývalo o krutosti o rakvích o polomrtvých věchýtcích a trpěl´s i pak, pro krásu, trpěl´s dost a trpěl´s pro radost. jak se vám to skládá, jak to umíte zaobalit a zaoblit a za-o-u-pře-krýt

desert káfa legrace a hovory o svaté inspiraci tvůrčí postup zrání myšlenky až skoro řekl bych vám kolego pište těším se na vaší další práci čtu vás rád jak sebe samého stahovat z kůže lásky k druhým

a musí tam být záběr na žvýkající umaštěnou pusu, to každej pochopí

Život v Hostivicích nikdy moc nedával smysl

Rodinná pohoda

Romská rodina, která vyhrála pračku

V obývací části je nábytek s potahy z hnědo-fialového mikroplyše

V přízemním komplexu. přicházíme do pokoje s kuchyňským koutem a barem, kuchyňská část je od obývací části oddělená schodem, nad linkou je okno přivádějící do pokoje silné, chladné, čisté severní světlo, právě zde skončily sexuální orgie několika náctiletých - poznám to podle toho, že jich několik úplně nahých stojí nahoře u linky a něco tam kutí. jdou dolů za námi, z davu si mě všímá jen povědomá dívka, když se ke mně otočí, má na sobě zelené blyštivé šaty, “jako z šupin zeleného diamantového ještěra”.

Kalíšek oprátek / V kuchyni se cítíme bezpečně

Muž bez kalhot sedí u kuchyňského stolu a kouká kde co lítá, žena se soustředěným výrazem zašívá kalhoty. / Třesoucí se muž zabalený v dece sedě u kuchyňského stolu srká z hrnku čaj, zatímco žena se soustředěným, ustaraným výrazem kolem kuchyňských kamen rozsvěšuje prádlo. Řekněme si rovnou, že muže “hraje” Jan Libíček./

***

Muž a žena sedí u kuchyňského stolu a každý ze svého hrnku rozvážně upíjejí rychlechladnoucí kávu, pohledy upírají povětšnou na podlahu, občas jeden nebo druhý svůj pohled z rýh prkenné podlahy odtrhne a podívá se na toho druhého, když se jejich pohledy setkají nesměle se na sebe usmějí, jak je to legrační náhoda, že se jejich pohledy setkaly, muž přišel do tohoto činžovního domu vyzvednout psací stroj/vycpanou lasičku. Lasičku/psací stroj zapůjčil příteli a teď ji prý potřebuje zpátky.

Při veřejném předčítání

Stěží potlačuje vzrušení: třes, poulící se bulvy, slinění a pocení - stojí před mikrofonem a předčítá svou novou knihu. zajíká se. štěstí. Je to tady, sláva, počátek slávy! teprve počátek, sladký počátek, předcházející sladkému pokračování. už žádná nejistota. už žádné čekání. už žádná marnost. žádné prázdno. teď už všechno bude. státní spisovatelský byt, velký světlý byt. z některých známých se stanou noví přátelé. a z některých přátel budou pouze známí. budou čtení, bankety, rauty, party, udělování cen. další a další stipendia a ceny. respekt, uznání, vážnost. rozhovory. dotazníky. fotografování. nahrávání ..

Fleky a vlaky

Fleky a vlaky. /...ve vzdalenych guberniích/ teď/ teď tam nejsem / a teď/ teď tam jsem / teď si balím kufřík / a teď si vybaluji kufřík / teď myslím na fleky a vlaky / a teď zapomínám na fleky i vlaky, jsem v domě pro hosty a soustředím se na zítřejší operaci / teď jsem domluvil poslední technické podrobnosti / a teď/ teď už jsem na místě / teď si balím kufřík / a teď si vybaluji kufřík / teď myslím na fleky a vlaky / a teď zapomínám na fleky i vlaky, jsem v domě pro hosty a soustředím se před zítřejší operací gubernátora. .
a teď
ve svojí moderní vile na okraji nového hlavního města
stojím se sluchátkem v ruce a slibuji co nejdříve vyrazit.
a teď
jsem v hlavním městě vzdálené gubernie. tak vzdálené, že by stačilo půl dne cesty k tomu dostat se z města na hranice, nebo až za hranice říše. ale co by si kdo počal mimo území říše, nechráněn centrálními ani guberniálními úřady

Obří věnec cukrářky Ludmily s banánem a čokoládou

Bylo mi šestnáct:

Jedl jsem rohlík na zem spadlý,

/ - ovoce stromů na zem padlých/
jaro, postřik, otec a padlí.
sluhové těch, co věnce kladli,
uspávat vzpomínky a časem je křísit,

uspávat sny a časem je křísit.
...líbat břízy.

Ledabyle spát,
ledabyle, na zelinách.
V hrotištích.
Močál, jíloviště života:
mé nohy, dvě brodidla ztěžklá mazlavou krustou


/nemyslel jsem to tak

Tvořivá lidovost mudruje / Než napíšu to pé-efko

Arnošt Lustig na smrtelné posteli se zpovídá Karlu Hýžďalovi. A pak se to přežije a vydá se to jako kniha, nu, dobrý kačer!, ale mohl by to klidně být i docela pěkný film, hm? Několikrát se tam opakuje například věta: “Nakonec každej vyměkne a chce tu historku slyšet znova”. Taky se tam mluví o holkách a holokaustu a holení a hulení a honění a hnědosti pachu některých mýdel. A hodně se tam jí krůtí tlačenka, protože tu má prej Lustig nejradši...

(Mimoděk si pobrukuji píseň Pejskové se koušou, když si uvědomím, že to dělám, vzpomenu si na strašlivou Marii Pojkarovou a taky na Hálu. Když se mi takto připomene Hála, rozhlédnu se, jestli někde nečíhá Cibulka s kyvadélkem...pak chvilku nečinně bloumám dokud si zase nezačnu pobrukovat “Pejsky”, takto až do večera.)

Kompost \ Otázky zmaru a naděje / Případ noha

Dívka se zlomenou nohou, s nohou v sádře - křehkost. Dívka bez nohy, dívka s amputovanou nohou, dívka s pravou nohavicí srolovanou někam nad neexistující lýtko, dívka s nohavicí povlávající pod kolenem , nenávratně uříznutá noha. Pahýl v asymetrii. Pohledná dívka, na kterou zírá celé osazenstvo autobusu, ne kvůli tomu, že je pohledná, ale proto, že jejímu obličejíku a štíhlosti postavy neodpovídá nepřítomnost nohy od kolene dolů.

Přemítám o tomto zvláštním druhu zmrzačení, piju svůj dylinkový čaj, přikusuji geblsky, civím na vycíděný kuchyňský dřez. Myšlenky se pohupují na hladině vědomí jako polystyrenové kry v té soutěži Hry bez hranic, s nesmrtelnou Marcelou Augustovou, která se od sčítání “žolíků” dostala až do virtuálního studia Volby 2010, kde rukou staženou jako v gestu karatisty máchá kolem virtuálních sloupečků virtuálního grafu virtuálních voleb do nástupnické organizace Národního shromáždění, které to neustálo a muselo se přesunout blíž k Hradu, jako by přestěhování se do starší budovy přidalo stáří a vážnost celé instituci... ale tady už odbočuji, jako červ provrtává náhodnými směry hromadu kompostu...

- - -

Ano, černě odění lidé v městě zapadaném šedou hmotou!

proudy smutnilů
s hlavou otočenou nazpět
na svých procházkách
vyschlými koryty řek
zaplavují tato
jako slzy(!) smývající pyl
v záhybech vrásek vymírajících ras
(?dav jako pyj
v záhybech faldů zdravím kypících ras)

Dojemnosti deníčkového dojímání

Spím na obláčku,
doluštil jsem roháček

Sen v rogalu, okřídlený kokon,
nedopadání spíše než let,
náraz do pagody vyskládané z ohlodaných vepřových žebírek

¨ ¨ ¨
Taneční večer - lekce swingu - tanečnice K. - jsem nesnesitelně upocený a jak se zdá ztratil jsem kdesi cestou po bulvárech poslední zbytky motorické paměti - ale omlouvá mě, že je to pro mě první hodina - později ji poliji pivem, omylem a nevysvětlitelně.

ˇˇˇ
Odměnou za noc strávenou s přáteli, odměnou za množství vypitého, je intenzivní pocit, že svět je kloaka, doma mě budí živý ruch, bratr zde má několik lidí na přespání, vesele se baví, otec jim posluhuje, podstrojuje, je mi trapně, okupují kuchyni, já už bych si přeci jen něco dal. jdu do kuchyně, pod tlakem jejich pohledů, pod tlakem jejich čumění si udělám velmi sladký čaj s mlékem, snažím se nic nekomentovat, vlastně ani nemohu nic komentovat, nejsem zcela s to popsat situaci, ve které se nacházím, to, co k těmto okupantům cítím.

Jak to psal ten Thomas B., svět je koala / Okrajovosti

Návrháři nešpinivých textilií. Trenýrky zepředu žluté a zezadu hnědé, zvláštně kropenatá pyžama, zástěry s rudými fleky, hedvábí na kravaty jako když nazvracíš, kalhoty zdánlivě promaštěné v místě stehen. Polozapomenuté umění patiny. Velmi staře vypadající pergamenový výuční list po dědovi patináři.

 - - 

Na způsob vtipu / Sekvestoři ve vaně

Plánuji jít na výstavu. Exhibice, expozice říká se, ale je to jen sprostá exploatace a tak by to mělo stát i na plakátech  - kulturní produkce (zde) je skutečně jen vytěžování, zneužívání, senzační předvádení, medvědářské předvádění a mědvědářské psaní, které má pouze medvědářské publikum a medvědářské čtenářstvo, pomyslel jsem si ve vaně. Říkají Dekadence a míní tím vrchol, přitom tato exhibice, tedy exploatace, je skutečným dnem, naším zjevným úpadkem, říkám si a snažím se řití co nejodvážněji zabublat -  tzv. hnědá, jakešovská ruleta - chcete se efektně ozvat, ale riskujete ponížení, zesměšnění.

Zřetězení objevů /

Díky /občas/ skvělému blogu Hlas píči a jeho top5 medikamentů jsem objevil Persen - něco jako valeriánské kapky v tabletách, resp. tobolkách. Celý den jsem si připadal nepatřičně - zcela bezdůvodně v dobré náladě. První nával úsměvů a uchechtnutí, které u mě přípravek vyvolal, mi připomněl bezstarostnou, bezkonfliktní a "legrační" atmosféru představení cimrmanů, vodňanských a jiných werichů. Musím ještě podumat, jestli dál pokračovat s úsměvem idiota.

Povolební odpoledne / Šroubovanost

Bratr zcela náhodně k našim vrátkům, kde na něj čekám, abychom spolu vyrazili volit, až přijde se svou dívkou z nádraží, přivádí kromě svojí dívky, která v Hostivici nevolí, také dívku ze sporáku(tak se jmenuje) s tím, že s námi jde odvolit, překvapuje mě, že dzs bydlí dokonce ve stejném volebním okrsku, odvolíme a DZS se nechá pozvat k nám domů.

Jako nápoj volí lahvové pivo, všichni její volbu kopírujeme, já, můj bratr, bratrova dívka a dzs sedíme v kuchyni a pijeme lahváče. Matka odjíždí na jakousi šumavskou chatu, bratr odchází s dívkou do svého “boudoiru” v prvním patře, prý cosi počítat, nebo vyměřovat.

Zůstáváme sedět v kuchyni s dívkou ze sporáku a s mým otcem, který se v kuchyni celou dobu od příchodu dzs ochomítal, ve snaze působit jako pozorný hostitel, i když - možná se jen nudil. Konverzace plyne v lehkém tónu, dzs si nechá otevřít dalšího lahváče, pak jí otec nabízí kávu, pak já dělám čaj a otevírám láhev růžového vína.

Navrhnu dzs, abychom popíjeli u sledování volebního studia. Já, můj otec a dívka ze sporáku se přesouváme do jídelně-obývacího prostoru, bavíme se pijeme, komentujeme zlatý zub jednoho ze zpravodajů a Moravcův uzel na kravatě. Já, můj otec a dívka ze sporáku spolu strávíme celé sobotní deštivé odpoledne. Každý má svůj důvod, tím jsem si jist.

Bubenská toulka

Sedím na tvrdé, dřevěné židli nasměrován na pódium, je mi hrozné vedro, pivo mi vůbec nechutná, ostatní svoje piva nenápadně/nevědomky odlívají na zem a vytvářejí tak v tom vedru skutečně odporný pivní pach.


Připadám si jak Earl z RedMeatu. Mám co dělat abych necivěl na trojici v obřím ušáku u zdi - u pravé opěrky je vpasovaná naprosto zduněná čtrnáctiletá dívka, k ní, nebo spíš přes ní je namáčknutá/přitulená dívka asi patnáctiletá a na tu přes levou opěrku přepadá chlapec asi šestnáctiletý. Snažím se poskytnout jim soukromí a odvrátit zrak, ale ostatní batiky mě nijak neoslovují. Navíc mám utkvělou představu, že starší z dívek odněkud znám, někoho mi připomíná, třeba si vzpomenu. V zásadě na tom nic není - jen si představte, jak v saku a propínacím svetru sedím v davu mániček a s půllitrem v ruce civím na mazlící se teenagery - starší z dívek se tulí k té mladší obě mají zavřené oči a na obličejích slastné výrazy; čtrnáctiletá je vážně dost zduněná, a tak zaujímá spíš pasivní postoj, zato šestnáctiletý nechce nic nechat jen tak, díky němu celý výjev visí na diagonále, gradaci - patnactiletá jemně doraží na čtrnáctiletou, která je zapasovaná úplně dole v ušáku, a na patnáctiletou o trochu vášnivěji dotírá šestnáctiletý, nemám dokonalý výhled, ale trochu mi připadá, že jí právě začal lízat ucho, jdu si dát ven cigaretu . .

- - -

Návštěva Designbloku v sobotu večer nestojí za řeč, rozvířila myšlenky, ale doopravdy nezaujala. O trochu vtipnější byla pozdější návštěva Wolkrovky, poblíž nádraží Bubny. Je to jako stroj času - strašně dlouhé vlasy, batiky, americké vojenské bundy, věkem povětšinou středoškoláci, přemýšlím, jestli se jim dá říkat máničky, když už po nich nejdou estebáči. Všichni mají mírné, klidné pohledy.

Dožaduji se usb-kabelu, který jsem tam snad dříve zapomněl - nic. Ujíždí mi vlak. Musím vydržet tady, počkat na další. Začíná koncert - možná to je osazenstvem, ale neumím to pojmenovat jinak než jako big-bít, nemám v tom úplně jasno, mají hodně kytar, žadný "západní" styl mi to nepřipomíná.

Buddhistické centrum / Lotosově růžová

Dnes opět jen pár poznámek.

Jsem pobaven podobností layoutu stránky, kterou jsem našel až dnes - nabízí se otázka proč já, popeláři, Holanďané a Buddhistické centrum Lotus?
Do Hostivic zítra přijede cirkus - na letácích nabízí cvičené pejsky, kozičky a pávíky a junior klauna - kromě vyslanců říše zdrobnělin vystoupí i akrobaté a to jednak vzdušní a jednak i přízemní - bohužel se nejspíš nejedná o nezáměrný vtip . .

Soustavnější, souvislejší spisování je zasuto kdesi v tříšti konceptů, motivů a hříček.

Snažím se ignorovat předvolební kampaně, přemýšlím o titulech Kandidované ovce a Kandidované mrtvoly jako o vhodných pro politický thriller ve stylu Hero Rolfa blahé paměti.

Snažím se vstřebat silný dojem z další z anuálních návštěv "mého vlastního" porodníka - rodinného přítele - marxisty s inteligentním výrazem - osmdesátiletého profesora medicíny, jehož řeč/postoj/text by bylo možno postavit po bok textu o Teologovi. Stáří, paměť, zapomenuté židovství a to pohnuté 20. století, ale především tzv. materialismus. Pach smrti, dětská světýlka v očích. Stisk ruky člověka, pro kterého byl nástřih hráze denním chlebem.